Tento text zkoumá vnitřní strukturu "události" jakožto specifické složky všeobecného dění. Událost je definována jako proces s počátkem, průběhem a koncem, který je integrován v jednotu skrze svůj subjekt. Autor se vymezuje vůči tradičnímu pojetí času a zdůrazňuje, že minulost a budoucnost nejsou v rámci události pouhou neexistencí. To, co již proběhlo, přetrvává v přítomnosti prostřednictvím specifické formy paměti, a to, co má teprve nastat, je již určitým způsobem přítomno v rozvrhu budoucího dění. Text varuje před kauzálním determinismem i před představou minulosti jako něčeho neměnného. Událost je tak chápána jako dynamický celek, kde se přítomnost neustále vztahuje k selektivně uchovávané minulosti a k rozvrhované budoucnosti. Tato perspektiva umožňuje hlubší pochopení ontologické povahy dění, které přesahuje pouhou sumu okamžiků a vyžaduje aktivní integraci všech časových rozměrů do jednotného smysluplného celku, jenž tvoří identitu dané události.
Událost – vnitřní struktura
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 10. 2012
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2012
Událost – vnitřní struktura
Pod „událostí“ budeme mít vždycky na mysli takovou „část“ („složku“ apod.) všeobecného dění, která má nějaký počátek, průběh a konec, které sice často nelze zpředmětnit (myšlenkově uchopit jako předmět), ale které jsou subjektem události (resp. událostí jakožto subjektem) integrovány v jednotu. Proti převažující tradici musíme pamatovat na to, že všechno, co v průběhu události již nastalo, zůstává nějak (tj. něco z toho) „při tom“, co se v jejím rámci děje právě nyní, a dále že „při tom“, co se v jejím rámci děje právě nyní, je – ovšem nějak jinak – také něco z toho, k emu má teprve dojít. Ani v jednom případě tedy neplatí, že to, co z události (jako celku) již proběhlo, „prostě není“, a ovšem ani to, že „prostě není“ to, co z události (jako celku) ještě neproběhlo. A právě zde musíme dát pozor na to, abychom třeba to, co z události ještě nenastalo, „prostě“ považovali za „kauzálně“ již nějak „dané“, dopředu rozhodnuté; a stejně tak nesmíme to, co již proběhlo, považovat za něco jednou nastavšího a proto pevného. Tak jako z toho, co z události už nastalo, „přetrvává“ jen něco, a to díky „paměti“ (a to nejen paměti této události, nýbrž také díky paměti jiných událostí vně, pokud došlo k výkonu nějakých akcí navenek), tak je také jen něco rozvrženo či rozvrhováno z toho, k čemu v událostném dění teprve má dojít (a možná vskutku dojde).
(Písek, 121029-3.)