Předložený text kriticky reflektuje Descartův dualismus a jeho vliv na tradiční ontologické myšlení. Descartes svou koncepcí dvou konečných substancí vedle jediné substance nekonečné výrazně proměnil dobové filosofické diskurzy, které autor označuje za retardované. Ačkoliv je Descartovo působení hodnoceno jako úspěšné a vlivné, text upozorňuje na zásadní teoretický nedostatek, který je v jeho systému přítomen. Touto chybou není Descartův vlastní vynález, nýbrž „dědičné“ pojetí substance jako něčeho statického a neměnného, co slouží jako pevný základ pro veškeré probíhající změny. Tato statická ontologie zatěžuje Descartovu koncepci a vyvolává otázku, zda byl jeho odklon od tradice skutečně šťastným krokem. Autor tak poukazuje na rozpor mezi Descartovou snahou o inovaci a jeho setrváním u problematických metafyzických předpokladů, které chápou substanci jako rigidní entitu. Tato analýza zdůrazňuje potřebu přehodnotit základy ontologického uvažování v kontextu moderní filosofie a dějin myšlení.