Tento odborný text se věnuje kritické analýze výroku fyzika Richarda P. Feynmana, který tvrdil, že jev vyskytující se pouze ojediněle postrádá jakoukoli důkazní hodnotu. Autor textu tento názor podrobuje filosofické kritice a označuje jej za zásadní omyl v chápání podstaty skutečnosti. Argumentace je založena na jemném, leč podstatném rozlišení mezi pojmy úkaz a jev. Zatímco úkaz je interpretován jako událost bez přítomnosti vnějšího pozorovatele, jev (fenomén) je definován vztahem k subjektu a jeho schopností reagovat. Každý skutečný jev v sobě dle autora otevírá nové horizonty možností a budoucích cest, kterými se může probíhající interakce dále vyvíjet. Text tedy zdůrazňuje, že i unikátní událost má svůj ontologický význam, pokud vstupuje do vztahu s vnímajícím subjektem. Tímto způsobem práce zkoumá provázanost mezi aktuální skutečností a potenciálními možnostmi, přičemž vyzdvihuje roli reaktibility a participace subjektu na konstituci smysluplné zkušenosti světa.