Tento odborný text se věnuje kritické analýze výroku fyzika Richarda P. Feynmana, který tvrdil, že jev vyskytující se pouze ojediněle postrádá jakoukoli důkazní hodnotu. Autor textu tento názor podrobuje filosofické kritice a označuje jej za zásadní omyl v chápání podstaty skutečnosti. Argumentace je založena na jemném, leč podstatném rozlišení mezi pojmy úkaz a jev. Zatímco úkaz je interpretován jako událost bez přítomnosti vnějšího pozorovatele, jev (fenomén) je definován vztahem k subjektu a jeho schopností reagovat. Každý skutečný jev v sobě dle autora otevírá nové horizonty možností a budoucích cest, kterými se může probíhající interakce dále vyvíjet. Text tedy zdůrazňuje, že i unikátní událost má svůj ontologický význam, pokud vstupuje do vztahu s vnímajícím subjektem. Tímto způsobem práce zkoumá provázanost mezi aktuální skutečností a potenciálními možnostmi, přičemž vyzdvihuje roli reaktibility a participace subjektu na konstituci smysluplné zkušenosti světa.
Úkaz a možnost / Možnost a skutečnost / Skutečnost a možnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Úkaz a možnost / Možnost a skutečnost / Skutečnost a možnost
Richard P. Feynman jednou ve své přednášce (O smyslu bytí, str. 90) řekl, že „jev, který se vyskytne jednou nebo dvakrát, nedokazuje vůbec nic“. Odhlédněme od vylíčení kontextu (to by stejně nepomohlo) a zůstaňme jen u izolovaného citátu: je to velká nepřesnost, ba je to omyl, chyba. A to nejen ve vyjádření, ale přímo v tom, co je tím myšleno. Pokud by nějaký „jev“, který se skutečně (byť jedinkrát) vyskytl, vůbec nic nedokazoval (přesněji: nic by neznamenal, neboť „důkaz“ nemůže být záležitostí takto jednoduchou, vždyť jde o úsudek!), tak bychom o něm už jen proto vůbec nic nevěděli. A proto by to vůbec nebyl žádný „jev“, nýbrž nejlepším případě pouze „úkaz“ (ovšem bez toho, komu by se mohl ukázat). Ovšem když mluvíme o „jevu“, musíme pamatovat také na to, komu se ten jev „jeví“ (nebo jinak řečeno, na jaké úrovni se „jeví“). K tomu, aby se někomu nebo něčemu něco „jevilo“, je zapotřebí reaktibilnosti nějakého subjektu (nebo subjektů – většinou nejde o jediný subjekt, rozumí se relevantní, to až na nejvyšších úrovních).Právě proto „obsahuje“ každý „jev“ (či fenomén) také řadu otvírajících se „možností“, „možných cest“, jak ona dějící se a pokračující reagence bude (může) pokračovat. To však rozhodně neplatí pro „úkaz“ a „sebe-ukazování“ – na tom totiž nikdy neparticipuje žádný vnější (druhý, další) subjekt.
(Písek, 110706-1.)