Text se zabývá problematikou klasických filosofických kategorií formy a látky (morfé a hylé) v kontextu moderního myšlení. Autor upozorňuje na nutnost kritického přehodnocení těchto tradičních pojmů, které v průběhu 20. století, zejména v biologii a dalších vědách, ztratily své dominantní postavení na úkor obsahu. Článek analyzuje sémantické posuny, k nimž dochází při užívání termínů „forma“ v přenesených významech, jako jsou „forma pohybu“ či „dějiny formy“, a poukazuje na nejasnosti při zavádění alternativních pojmů typu Gestalt nebo podoba. Hlavním argumentem je, že současný diskurz často upřednostňuje vnitřní obsah před vnějším tvarem, který je vnímán jako pouhý vyměnitelný povrch. Tato terminologická nejednoznačnost a odklon od morfologie vyžadují hlubší reflexi o tom, zda jsou tyto tradiční dvojice pojmů v dnešním vědeckém a filosofickém kontextu stále nosné, či zda by měly být odsunuty jako překonané.