Tento text se zabývá vymezením etiky jako disciplíny, která musí přesahovat pouhý popis zvyků a mravů. Autor argumentuje, že aby etika nedegenerovala na pouhou etologii lidských společenství, musí tyto zvyky hodnotit z mravního hlediska. Přestože přechod od pouhého popisu k orientaci na principy a normy představuje pokrok v porozumění, nese s sebou i úskalí v podobě abstrakce od konkrétní situovanosti a vytěsnění časovosti jednání. Obecně platné principy často opomíjejí samotný děj a kontext, ve kterém se mravní volba odehrává. Na druhou stranu zastánci časovosti nezřídka sklouzávají k relativismu a udržují si od předmětu zkoumání nepřípustný odstup. Autor dospívá k závěru, že v etice není taková distance možná. Etik je nucen sám hodnotit a zaujmout osobní postoj, neboť mravní jednání je neoddělitelné od konkrétní situace a vyžaduje přímou angažovanost subjektu, který se nemůže skrýt za neutrální popis či abstraktní pravidla.
Etika – její „věc“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 10. 2011
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2011
Etika – její „věc“
Etika se nepochybně musí zabývat také zvyky a mravy, ale nemá-li „degenerovat“ na pouhou etologii jednotlivých lidských společenství, musí tyto zvyky a mravy posuzovat, tj. hodnotit z mravního hlediska. V čem však toto mravní hledisko spočívá? Tak jako v přístupu k živým bytostem lze za „pokrok“ považovat přechod od morfologie k etologii (neboť to znamená přechod od pouhého popisu k většímu porozumění), je třeba vidět zásadní pokrok v přechodu od orientace na zvyky a mravy a jejich popisování k orientaci na zásady (principy, normy atd.), ale je to jen první krok k většímu porozumění pro to, čemu říkáme „mravní jednání“. Chybný moment můžeme vidět především v tom, že s touto orientací na „principy“ je potlačen nebo marginalizován ohled na to, že jde o jednání a chování, tedy na to, co se děje, zatímco ony principy a normy bývaly „uchopovány“ jako z mravního dění a jeho situačnost vyňaté, od situací abstrahované (takzvaně „obecně platné“). Jinak řečeno, chyba tu spočívala (a spočívá) v tom, že tak je zcela vyřazován čas a časovost. Na druhé straně ti, co důraz na čas a časovost podržují a podtrhují, dělají jinou chybu, totiž že mravní otázky, problémy relativizují a že si tak jakoby udržují od toho, čím se zabývají, jakousi nepřípustnou distanci. V etice však takové distance není možná: etik musí sám také hodnotit – a to znamená: „přiznat barvu“.
(Písek, 111019-1.)