Tento text se zabývá vztahem mezi jsoucím a nejsoucím, přičemž kriticky zkoumá tradiční logické dilema, které tyto dvě kategorie staví do striktního protikladu. Autor se zamýšlí nad smyslem méontologie jako disciplíny, která odmítá chápat nejsoucí pouze jako pouhý nedostatek či opak jsoucího. Namísto toho navrhuje hlubší analýzu pojmu existence a zpochybňuje redukcionistický přístup, podle něhož vše, co je předmětem našeho myšlení, musí nutně spadat do jedné z těchto dvou kategorií. Důležitou roli v této úvaze hraje také lingvistický aspekt, konkrétně srovnávací jazykověda a historický vývoj slovesa „býti“ v indoevropských jazycích. Ukazuje se, že nepravidelnost a původní různorodost tvarů tohoto slovesa, odkazující k odlišným časovým rovinám, má zásadní význam pro filosofické uchopení problematiky bytí a nebytí. Text tak otevírá prostor pro nové chápání reality, které přesahuje hranice klasické ontologie.
Nejsoucí a jsoucí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 2. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Nejsoucí a jsoucí
Chceme-li se zabývat tím, co není „jsoucí“, můžeme mít ) – podle převládajícího přesvědčení – na mysli jen dvojí: buď to „nejsoucí“ chápeme jako jen zdánlivě jsoucí, ve skutečnosti však nejsoucí, anebo to chápeme jako jen zdánlivě nejsoucí, ve skutečnosti však jsoucí. Tak to vidí logik: cokoli, o čem můžeme myslit a mluvit, cokoli, co můžeme učinit svým „tématem“, je buď jsoucí nebo nejsoucí. Tertium non datur – jiná možnost tu není. Jak se k tomuto dilematu vlastně staví „méontologie“? Na první pohled je zřejmé, že taková „disciplína“, má-li vůbec mít nějaký smysl, nemůže chtít „nejsoucí“ zkoumat jako „opravdu nejsoucí“ v onom tradičním (a vpravdě redukcionistickém) smyslu, tj. tak, že „nejsoucí“ bude chápat jako opak „jsoucího“. Zbývá tedy jediný možný, ale naprosto nezbytný krok: podrobit pojetí toho, o čem budeme říkat, že „jest“ (nebo že „není“), hlubšímu rozboru a kritice. To, že srovnávací jazykovědci zjistili, že většině indoevropských jazyků je společný jede důležitý rys, totiž nepravidelnost tvarů slovesa býti, a že odhalili, že tyto různost tvarů má svůj historický původ v jakémsi dodatečném srůstu tvarů několika odlišných sloves, která se vztahovala k různým „časům“ (totiž k minulosti, přítomnosti a budoucnosti), má obrovský význam právě pro naši problematiku.
(Písek, 100207-2.)