Text se zabývá dvojím pojetím minulosti: jako něčeho, co již pominulo, a zároveň něčeho, co v určité formě přetrvává. Autor analyzuje, jak se s tímto paradoxem vypořádalo řecké myšlení skrze koncept kauzality, který nahradil dřívější mýtické chápání následků jako trestů. Tato kauzalita se stala hluboce zakořeněným předsudkem evropské tradice. Hlavní kritika textu míří na dva nedostatky kauzálního pojetí: opomíjení role aktivních subjektů, bez jejichž navazování by se minulost vytratila, a popírání kontingence, tedy možnosti na minulost nenavazovat. Právě na vyšších úrovních subjektivity se tato kontingence transformuje ve svobodu. Svoboda pak nepředstavuje pouze vymanění se z pout minulosti, ale je podmíněna vědomým a selektivním způsobem navazování na to, co již minulo. Tímto procesem je minulost oživována a uchovávána v přítomnosti, čímž se překonává pouhý mechanický determinismus kauzálních řetězců.
Minulost – dvojí pojetí
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 2. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Minulost – dvojí pojetí
Minulost ve vlastním, doslovném smyslu je tím, co už pominulo, tj. co už není. Ovšem běžně rozumíme minulostí to, co přece jenom ještě nějak „žije“, tedy jest“, takže ještě zcela nepominulo. Jak je možné, že to slovo může mít takový dvojaký význam? Jak může o něčem platit zároveň, že to už „není“, protože to „pominulo“, a zároveň, že to přece jenom „jest“, protože to tak docela „nepominulo“? Řekové tento problém řešili tak, že každá aktuální skutečnost je příčinou, která po sobě zanechává následky (neboť také sama je následkem nějakých ještě dřívějších příčin). Cílem jejich myšlenky „příčinnosti“ (kauzality) bylo vlastně jakési odmytizování starších myšlenkových pokusů, které ony „následky“ chápaly jako trest (především ze strany bohů, teprve na druhém místě aplikovaný jako výkon lidské spravedlnosti). Myšlenka kauzality se pak ujala a velmi rozšířila v evropských tradicích a dodnes „straší“ i v obecném povědomí jako velmi odolný předsudek. Dvojí největší vadou této myšlenky je 1) vyškrtnutí nebo spíš zapomnění významné úlohy aktivních subjektů, bez jejichž „navazování“ na to, co již pomíjí a co docela minulo by z „minulosti“ opravdu nic nezbylo, a 2) schopnost těchto subjektů ve svých reakcích na minulost nejen navazovat, ale také nenavazovat. Tento moment jakési „kontingence“ má na nejnižších úrovních charakter výjimečnosti, která téměř zaniká uprostřed převažujících způsobů reagování (tj. navazování nebo nenavazování), ale na vyšších úrovních musí být kontrolováno a v jistém smyslu omezována postupným vybudováním nových a sofistikovanějších způsobů (a prostředků) navazování (i nenavazování. např. v důsledku neúspěšnosti apod.). Na nejvyšší úrovni pak dochází k jakémusi přelomu, k pronikavému posílení možnosti „kontingence“ a jejímu využití jakožto „svobody“. A právě tato „svoboda“ představuje nejen uvolnění z vazeb na minulost, ale je na druhé straně zároveň podmíněna určitým typem vědomých, dokonce více nebo méně cílevědomých, protože selektivních způsobů navazování na to, co už minulo a co by jinak ani nemohlo být jakoby „oživeno|“ a tímto způsobem přetrvávat.
(Písek, 100215-2.)
### 100215