Text se zabývá hlubší analýzou pojmu „regulativní idea“, jak jej nacházíme zejména u Kanta, a zkoumá mechanismus „řízení“ či „regulování“, který je s ním spojen. Autor otevírá zásadní otázku, zda lze ideji přisoudit aktivní schopnost ovlivňovat či řídit skutečnost jakožto subjekt. V historickém kontextu připomíná Platónovo řešení, v němž aktivním činitelem není idea samotná, nýbrž demiurg. Pokud odmítneme ideu jako aktivní subjekt, musíme se zaměřit na schopnost lidských subjektů vztahovat se k idejím, uznávat jejich platnost a nechat se jimi ve svém jednání vést. Text zdůrazňuje, že tento specifický vztah nesmí být chápán jako prosté zaměření na předmět, ať už ideální, nebo reálný. Práce tak vybízí k zásadnímu přehodnocení ontologického statusu idejí a povahy jejich působení na lidské myšlení mimo rámec tradičního subjekt-objektového rozvrhu, přičemž klade důraz na moment přijetí závaznosti idejí samotným subjektem.