Text se zamýšlí nad konceptem života chápaného jako oživenost a problematizuje tradiční metaforu života jakožto „daru“. Autor poukazuje na logický rozpor: mluvit o daru vyžaduje existenci dárce i obdarovaného, což u počátku života či samotné existence postrádá smysl, neboť neexistující subjekt nemůže nic přijímat. Úvaha dále zpochybňuje ostrou hranici mezi živou a neživou přírodou a tvrdí, že oživenost není samostatnou entitou s vlastním, odděleným zdrojem. Namísto pasivního přijetí daru autor navrhuje vnímat život spíše jako aktivní výkon, tedy provádění určitého úkolu či poslání. Bytost sice může přijímat různé dary, ale tyto dary směřují k ní jako k celku, nikoli k její oživenosti jako takové. Tato filosofická reflexe tak vybízí k zásadnímu přehodnocení ontologického statusu života a k odmítnutí jeho izolace od širšího kontextu jsoucna.
Život jako oživenost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 9. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Život jako oživenost
Chápeme-li slovo život v tom smyslu, že jde o oživenost (v bibli „vdechnutí života“), pak je tu jiný problém, chceme-li trvat na tom, že je to „dar“. Mluvit o „daru“ dává smysl jen tam, když tu je nejen dárce, ale také obdarovaný. A kdo je vlastně tím obdarovaným, komu by mohl být „darován“ život? Někdo neživý? Či spíše něco neživého? (A mohli bychom jít ještě dál: komu nebo čemu by mohla být darována pouhá „existence“ – ve smyslu „výskytu“, „jsoucnosti“ či „danosti“). Je stvořenost něčeho darem tomu ještě nestvořenému? Dokonce snad darem „nicotě“, takže se „nic“ stane „něčím“? Zdá se, že rozporům tohoto typu neunikneme, budeme-li se tázat po „počátku“ či „zdroji“ oživenosti, a to odděleně – a na rozdíl – od „počátku“ či „zdroje“ všeho ostatního, „neživého“. Všechno se zdá totiž ukazovat, že tzv. „život“ ve smyslu živoucnosti, oživenosti není žádnou samostatnou skutečností, a proto že ani jeho „počátek“ či „zdroj“ nemůžeme chápat jako samostatnou skutečnost; zejména pak nemůžeme mezi tzv. „neživým“ a tzv. „živým“ vést nějakou pevnou hranici. A to potom nutně vede k závěru, že taková „živoucnost“ nemůže být nejen darem (ale že je nutně výkonem, přesněji prováděním úkolu či poslání), ale že ani nemůže být „obdarovávána“, a to ani když různé „dary“ živá bytost může a dokonce musí přijímat; ale přijímá je ona bytost, nikoli její život ves smyslu „živoucnosti“.
(Písek, 100918-3.)