Tato úvaha se kriticky zaměřuje na užívání pojmu transcendentálie a na povahu transcendentální filosofie v rámci zavedené filosofické tradice. Autor zpochybňuje vhodnost termínu „transcendentální“, neboť předpona „trans-“ evokuje představu překračování směrem vzhůru k vyšším rovinám, zatímco skutečná podstata takového myšlení spočívá v sestupu do hloubky a v odhalování nejzazších předpokladů rozumu. Text zdůrazňuje, že se nejedná o žádné metaforické „šplhání“ (scando), nýbrž o proces reflexe, tedy o „ohýbání“ myšlení zpět k jeho vlastním, původně neuvědomělým základům. Tyto základy nejsou vnějším objektem, ale jsou v myšlení již přítomny, aniž by byly předem cíleně stanoveny. Autor v závěru konstatuje, že kantovská terminologie, i v reinterpolované podobě, zůstává pro popis tohoto návratu k vlastním předpokladům nevhodnou a zavádějící, neboť zastírá skutečný charakter zkoumání, který se soustředí na nevědomé fundamenty vlastního fungování rozumu, nikoli na nadsmyslové sféry.
Transcendentalia
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 10. 2010
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2010
Transcendentalia
V určité filosofické tradici se stalo zvykem mluvit o transcendentáliích a o transcendentálním myšlení či transcendentální filosofii v tom smyslu, že jde o reflexi, jíž se vědecký rozum obrací sám k sobě resp. k podmínkám svého fungování a vůbec své možnosti. Po mém soudu to je termín poněkud odstrašující, zejména však zavádějící právě onou předponou trans-, sugerující, jako by šlo o nějakou horní, vrchní vrstvu myšlení, zatímco ve skutečnosti jde o hloubku, o hlubší a ještě hlubší předpoklady a základy myšlení, a to základy, kterých si původně ono myšlení není ani dost vědomo a které je třeba nejprve v reflexi rozpoznávat. Proto také nejde o žádné „šplhání vzhůru“, jak by naznačovalo i latinské sloveso „scando“. Když si všechno tohle uvědomíme, pochopíme na jedné straně, proč taková reflexe znamená jakési navracení myšlení k vlastním předpokladům, které ovšem původně nebyly vědomě a už vůbec ne cíleně „před-položeny“ – tím je plně odůvodněno ono „re-“ i ono „ohýbání“ (zpět), ona „flexe“. Zároveň však se stává zřejmějším, jakou povahu ony „předpoklady“ či spíš „základy“ mají – nese je s sebou ono myšlení samo, které se k sobě ještě nevrátilo a nepodrobilo samo sebe svému vlastnímu přezkoumávání. Prostě a dobře: onen kantovský termín, byť reinterpretovaný, se vůbec nehodí.
(Písek, 101016-1.)