Tato úvaha se kriticky zaměřuje na užívání pojmu transcendentálie a na povahu transcendentální filosofie v rámci zavedené filosofické tradice. Autor zpochybňuje vhodnost termínu „transcendentální“, neboť předpona „trans-“ evokuje představu překračování směrem vzhůru k vyšším rovinám, zatímco skutečná podstata takového myšlení spočívá v sestupu do hloubky a v odhalování nejzazších předpokladů rozumu. Text zdůrazňuje, že se nejedná o žádné metaforické „šplhání“ (scando), nýbrž o proces reflexe, tedy o „ohýbání“ myšlení zpět k jeho vlastním, původně neuvědomělým základům. Tyto základy nejsou vnějším objektem, ale jsou v myšlení již přítomny, aniž by byly předem cíleně stanoveny. Autor v závěru konstatuje, že kantovská terminologie, i v reinterpolované podobě, zůstává pro popis tohoto návratu k vlastním předpokladům nevhodnou a zavádějící, neboť zastírá skutečný charakter zkoumání, který se soustředí na nevědomé fundamenty vlastního fungování rozumu, nikoli na nadsmyslové sféry.