Tento text se zabývá hlubokou filosofickou reflexí pojmu „počátek“ a jeho niterným vztahem k času. Autor kritizuje zpředmětňující a statizující myšlení, které vnímá počátek pouze jako nejstarší časovou fázi děje z pohledu vnějšího, distancovaného pozorovatele. Proti tomuto vnějšímu odstupu staví vnitřní zkušenost jedince, který je s daným děním úzce identifikován. Z této subjektivní perspektivy se počátek nejeví jako událost v dávné minulosti, nýbrž jako neustále přítomný prvek v situaci „tady a teď“ (hic et nunc). Pro prožívající subjekt je začínání kontinuální zkušeností, která doprovází jeho bytí v každém jednotlivém okamžiku. Tento přístup zásadně proměňuje tradiční chápání linearity času a přibližuje se konceptu „aeternum nunc“ (věčné nyní), ovšem v novém, dynamickém smyslu. Úvaha tak směřuje k pochopení počátku jako ontologické konstanty subjektivního dění, nikoli jen jako bodu na chronologické linii.
Počátek – jeho „místo“ v „čase“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Počátek – jeho „místo“ v „čase“
Zpředmětňující a „statizující“ myšlení „umísťovalo“ počátek vždycky „na počátek“ dění, takže z toho zřetelně vyplývalo, že počátek resp. počáteční fáze nějakého dění (pravé nebo nepravé události) je – ve výsledku – tím nejstarším „údobím“ celého dění, zatímco naopak ty konečné fáze představují to nejmladší „údobí“. Na první pohled rozpoznáváme, že se to takto „jeví“ pohledu vnějšího pozorovatele, který ono „stáří“ a „mládí“ posuzuje z distance. Zcela jinak se to ovšem jeví tomu, koho se ono dění úzce týká, zejména tomu, kde se s tím děním nějak identifikuje, kde tedy ono dění chápe jako sebe sama jakožto dějícího se – a sebe samého jakožto toto dění. Takový člověk chápe svou mladost nebo starobu podle toho, jak se v ní a vůči ní „cítí“, jak ji „vnímá“ a „prožívá“, jaké s ní má osobní „zkušenosti“. Ale v takovém případě se sám „počátek“ jeví vlastně jinak, alespoň při pozorném vnímání a prožívání: člověk si musí při pozorné reflexi uvědomit, že pro něho „počátek“ a „začínání“ je vlastně stále „tu“, „při něm“, přítomen, že není někde v minulosti, ale vždycky hic et nunc, vždy „při tom“ resp. „při něm“ jakožto jedinečné bytosti. Vlastně to je něco jako aeternum nunc, ale trochu jinak pochopené, než jak tomu dosud bývalo.
(Písek, 090319-2.)