Úvaha se zamýšlí nad metaforou života jako „cesty“ a kritizuje její běžné chápání. Autor upozorňuje, že toto přirovnání často odděluje subjekt od samotného procesu pohybu, čímž naznačuje, že poutník zůstává během cesty nezměněn. Odkazuje přitom na Emanuela Rádla, který poukázal na paradox, že u mechanického pohybu zůstává pohybující se objekt v podstatě stejný. Nicméně v kontextu lidského života a skutečně významných cest dochází k zásadní proměně jedince. Život není jen vnějším prostředím, jímž procházíme, ale procesem, který nás formuje. Text odmítá extrémní ztotožnění člověka s jeho osudem či pouhými okolnostmi, ale zdůrazňuje, že identita člověka je definována způsobem, jakým se s těmito okolnostmi vyrovnává. Právě tato aktivní reakce na životní situace určuje, kým se člověk stává. Život tedy není jen pasivním putováním, nýbrž dynamickým procesem sebetvorby a morálního růstu či úpadku.
Život jako „cesta“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 3. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Život jako „cesta“
Některé metafory mohou mást, protože nejsou obrněny proti nepochopení. Přirovnání života k cestě je celkem zaběhané, ale je zároveň zatížené obrazem, který nás nutí k rozlišení cesty od toho, kdo po ní jde, eventuelně cestování, jehož aktivním subjektem je „někdo“ (např. „já“) – a to jako by ten kdo cestuje, sám nebyl tou cestou. Ten způsob vyjádření je velice zatížen a vlastně vůbec nesnese náležité kritické ohledání. Kdo cestuje, pohybuje se – a my si to hned představujeme tak, že je to jako když se koule kutálí nebo kámen když se valí s kopce: to, kdo se pohybuje, zůstává uprostřed toho pohybu jakoby bez pohybu, je na konci toho pohybu týmž, kým byl na jeho počátku. Rádl na tuto kuriozitu upozornil (v DF II) upozornil: to, co se vyvíjí (co se pohybuje), se nevyvíjí (nepochybuje). To je ovšem velmi povrchní pohled na každodennost; jde-li o nějakou velikou nebo velmi náročnou a mimořádnou cestu (a nikoli o naše běžné každodenní pochůzky), ukáže se něco jiného: velká cesta mění dost významně toho, kdo ji podniká resp. podnikl. A tak to je i s tím „životem“ jakožto cestou. životě nezůstává ten, kdo žije, beze změny, to jak žije a co prožívá, má zásadní vliv na něho samého, protože ho to mění – buď k lepšímu nebo k horšímu. Vlastně bychom mophli říci, že člověk je sám svým životem, je totožný se svým životem. Ovšem to by byl zase opačný extrém, totiž že bychom všechny nahodilost, k nimž v našem životě (a v životě každého člověka) dochází, s tím žijícím člověk identifikovali, eventuelně že bych okolnosti chtěli nakonec činit odpovědnými za to, kdo byl do nich nějak zasazen a kdo se v nich musel s nimi vyrovnat. Tak tomu ovšem není: právě proto, že záleží na tom, jak se člověk s okolnostmi vyrovnává, má veliký vliv na tom, kým se stává a kým je.
(Písek, 090319-3.)