Text zkoumá povahu myšlenek, které mají moc transformovat subjekt skrze hluboké porozumění. Tato schopnost změny není přímým důsledkem vnějšího vlivu mluvčího nebo autora, ale spíše schopností adresáta dešifrovat vnitřní smysl sdělení. Autor zdůrazňuje roli tradice, v níž mohou být nosné myšlenky předávány i těmi, kteří jim plně nerozumí. Tato „dějící se struktura“ přesahuje oblast vědomého myšlení a zasahuje do nižších úrovní bytí. V návaznosti na Platónovo učení o ideách navrhuje text revizi konceptu demiurga, kde jediného tvůrce nahrazuje nespočet subjektů. Každý subjekt se musí vyrovnávat s fakticitou, ale zároveň směřovat k nepředmětnosti neboli non-fakticitě. Tyto entity lze v rozšířeném smyslu chápat jako „ideálné jsoucna“, která tvoří základ pro hlubší ontologické zkoumání vztahu mezi předmětným a nepředmětným světem v procesu tradování a individuálního poznání.
Idea (myšlenka myšlená)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 4. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Idea (myšlenka myšlená)
Jsou myšlenky, které jsou „schopny“, když je pochopíte, něco na vás a ve vás změnit. Ale není to tím, že vás tak ovlivní někdo, kdo na vás mluvil, kdo vám něco řekl, eventuelně kdo něco napsal a vy jste si to přečetli. Jde totiž o to, že je celá řada lidí, na které také někdo promluvil, komu někdo něco podobného (nebo stejného) řekl, koho také oslovil a koho se tak snažil „ovlivnit“, ale nemělo to tentýž efekt, nevedlo to k podobným následkům. Ba je dokonce možné, že vám někdo něco řekl, aniž tomu sám dost porozuměl, a pokud vy jste byli schopni tomu porozumět lépe než on, změnilo vás to, ale toho, kdo vám to řekl nebo vyřídil, to nezměnilo (v tom spočívá velký význam tzv. tradice, neboť tradent (tj. tradující) může předávat něco, čemu sám dost nerozumí, a přece to předává, aniž by o tom dost věděl). Tato „struktura v pohybu“, tj. dějící se struktura se ovšem neomezuje pouze na myšlení (a vědomí), ale je účinná (funguje) také na nižších a možná nejnižších úrovních. To je ostatně platná složka Platónova (resp. platónského) učení o „ideách“: Platón potřeboval demiurga jako aktivního činitele, který při svém řemeslnickém poslání je odkázán na ideje, které sám nejen nevytváří, ale ani vytvářet nemůže. Celá koncepce potřebuje ovšem projít rozsáhlou revizí, ale přesto jí nemůžeme upřít geniálnost. Jediného demiurga musíme ovšem nahradit nesčíslným množstvím demiurgů (= subjektů v našem pojetí), ale to, že každý subjekt musí na jedné straně respektovat „fakticitu“, zatímco na druhé straně musí být s to dešifrovat „tradované“ tak, aby se dostal až k tomu, co takto „tradovat“ nelze (protože to je „non-fakticita“, přesněji „nepředmětnost“), platí naprosto všeobecně, i když mutatis mutandis. V jistém, smyslu by bylo možno o takovýchto „non-fakticitách“ mluvit jako o „jsoucnech ideálných“, pokud bychom ovšem pojem „jsocna“ a „jsoucího“ náležitě rozšířili (jinak bychom museli mluvit o „ideálných ne-jsoucnech“).
(Písek, 090411-1.)