Tento text se zabývá hlubší významovou souvislostí mezi pojmy víra a pokrok, přičemž se vymezuje proti běžnému chápání „víry v pokrok“. Autor kritizuje představu pokroku jako automatického a objektivního procesu, na který se lze pasivně spoléhat bez vlastního přičinění, a označuje ji za pouhou pověru. Skutečná víra je v tomto kontextu chápána jako aktivní důvěra a naděje v samotnou možnost zlepšení, která tvoří nezbytný základ pro jakékoli lidské snažení. Na příkladu žáka či studenta text demonstruje, že pokrok je vždy výsledkem vědomého úsilí a práce, ačkoliv samotná aktivita k jeho dosažení nestačí. Autor v závěru vybízí k rozšíření tradičního pojetí subjektu, neboť každá aktivita je projevem aktivního činitele. Víra tedy nepředstavuje spolehnutí se na nezvratný trend, ale vnitřní postoj, který umožňuje aktivní participaci na smysluplné změně a rozvoji, čímž dává lidskému úsilí směr a fundamentální oporu v nejistém procesu zdokonalování.