Tento text se zabývá kritickou reflexí pojmu zkušenost v dějinách filosofie, přičemž se vymezuje zejména vůči anglosaskému empirismu a jeho důrazu na tzv. „bezprostřední zkušenost“. Autor sdílí Ricoeurovu nedůvěru k intuicionismu a bezprostřednosti, zdůrazňuje však, že zprostředkování (mediace) se neomezuje pouze na jazyk, ale zahrnuje veškeré dosavadní vědomí a individuální i tradované poznatky. Každý proces „zakoušení“ je chápán jako dynamická srostlice aktuálních vjemů a minulých zkušeností, do níž neoddělitelně zasahuje myšlení a rozum. Studie odmítá možnost čistého „přímého nahlížení“ (theoria) a argumentuje, že stejně jako neexistuje bezprostřední zakoušení, není možný ani bezprostřední názor. Důležitým závěrem je rozlišení mezi aktem zakoušení a tím, co je zakoušeno. Autor varuje před nekritickým chápáním zakoušeného jako pouhého „předmětu“, čímž se snaží překonat tradiční řecké zpředmětňující tendence v myšlení. Tato dekonstrukce tradičního pojetí zkušenosti otevírá prostor pro hlubší pochopení provázanosti subjektivního výkonu a poznávané skutečnosti.
Zkušenost a „zakoušení“ / „Zakoušení“ a zkušenost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Zkušenost a „zakoušení“ / „Zakoušení“ a zkušenost
Termín zkušenost (empirie) byl v dějinách filosofie zatěžován nejrozmanitějšími významy; velký důraz na „zkušenost“ dávali zejména anglosaští empiristé. Sdílím silnou nedůvěru k tzv. „zkušenosti“ třeba s Ricoeurem, který jednou v rozhovoru (7939, s. 177) řekl: „Slovu ,zkušenost‘ jsem vždycky silně vzdoroval, neboť nedůvěřuji bezprostřednosti, výlevům, intuitivismu; vždycky jsem dával přednost prostředkování řečí a písmem …“ V Ricoeurově formulaci je zřetelně slyšet zejména jeho odmítnutí toho, čemu dávali empiristé takovou důležitost, totiž tzv. „bezprostřední zkušenosti“ (immediate experience), ale zdůrazňování základního významu „prostředkování“ se zdaleka nemusí omezovat na jazyk, tj. na promlouvání a texty. Každé „zakoušení“ je už dějištěm intervence nejen ze strany jazyka, ale také ze strany všeho dosavadního povědomí a vědění, v němž jsou složky jak individuálních, osobně zažitých zkušeností, tak „zkušeností předávaných, tedy sekundárních (z „doslechu“ apod.). Vždycky, když něco „zakoušíme“, výsledkem je jakási „srostlice“ právě zakoušeného s tím, co jsme už zakoušeli dříve, v zapamatované minulosti, ale také s tím, co jsme si z toho uvědomovali, co jsme o tom slyšeli nebo četli, jak jsme o tom přemýšleli atd. Myšlení, chápání, rozumění (rozum) zasahuje již do procesu (děje) zakoušení samého, můžeme dokonce říci, zakoušíme pospolu a neoddělitelně zakoušené i myšlení zakoušeného. To nás ovšem nutně vede k závažným korekturám nejen pokud jde o pseudo-pojetí tzv. „bezprostředních zkušeností“, ale také pokud jde o předsudečné pojetí tzv. „přímého nahlížení“, „přímého názoru“ (zírání, náhledu, THEORIA). Tak jako není možné bezprostřední zakoušení, není možné ani bezprostřední „nazření“. Na druhé straně však nabývá mimořádné důležitosti pečlivě rozlišování mezi aktem, procesem, výkonem zakoušení na jedné straně a tím „zakoušeným“ na straně druhé. A právě v tomto bodě je mimořádně významné si uvědomit, že ono „zakoušené“ ještě zdaleka nesmíme předem kvalifikovat jako cosi „předmětného“, tedy jako „předmět“ v tom smyslu, jak stále ještě zůstáváme pod vlivem řeckého způsobu „zpředmětňování“.
(Písek, 090523-1.)