Text této studie se zabývá Jaspersovým pojetím filosofie jako nutnosti transcendovat veškerou předmětnost. Autor kriticky reviduje Jaspersovu definici objektivity jako něčeho, co je pro každého stejné, a interpretuje ji spíše jako uznanou a historicky proměnlivou konvenci. Jelikož samotný proces zpředmětňování je historickým produktem evropské filosofické tradice, dochází autor k závěru, že bytostným určením filosofie je překračování jejích vlastních výtvorů, tedy transcendování sebe samé. Tento neustálý pohyb není samoúčelný, ale je veden „láskou k moudrosti“ neboli pravdou. Pravda v tomto smyslu představuje instanci, která filosofii brání v ustrnutí u jakéhokoli definitivního výsledku či poznatku. Filosofie je tak nahlížena jako dynamický proces, v němž je myslitel povolán neustále opouštět své minulé výkony ve jménu vyššího nároku pravdy, čímž naplňuje své původní pýthagorejské určení.
Transcendování a předmětnost u Jasperse / Filosofie jako transcendování sebe samé
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Transcendování a předmětnost u Jasperse / Filosofie jako transcendování sebe samé
Karl Jaspers (1932; 3337, S. 37) je přesvědčen, že filosofie musí „transcendovat“ veškerou předmětnost („muß … über alle Gegenständlichkeit transzendieren“), jinak řečeno, musí jít „nad“ nebo spíše „za“ všechno jen předmětné. Ovšem na uvedeném místě to spojuje s vymezením poněkud problematickým, totiž že to „objektivní“ je prý něco, co je „v jasné objektivitě pro každého stejné, totéž“ (tamtéž: „was in klarer Objektivität als Sein für jedermann dasselbe ist“). Tato formulace vyžaduje nezbytnou opravu, protože v ní spoluzaznívá prastarý předfilosofický předsudek: každá tzv. „objektivita“ je naší konstrukcí, a proto může být „táž“ pouze za předpokladu, že si tu svou konstrukci jakou „touž“ přisvojíme, tj. že si ji sami pro sebe nekonstruujeme tak, jak si ji nekonstruovali jiní (ostatní, ale nemusí to být vždycky a nutně všichni ostatní). To znamená, že objektivita neboli zpředmětněnost je záležitostí uznané konvence, ovšem konvence nikoli jakékoli, libovolné nebo dokonce svévolné, nýbrž konvence, kterou musíme brát v plné vážnosti jako podmínečně platnou (podmínečně platnou proto, že i způsob zpředmětňování toho, co „jest“, tedy „jsoucího“, se může časem měnit a posouvat, jak to známe třeba z vědeckého poznání). Filosofie tedy musí jakožto filosofie „transcendovat“, tj. překračovat „objektivitu“, která je (a nemůže nebýt) výtvorem objektivace, zpředmětňování. Ale samo toto zpředmětňování, vzato historicky, je plodem či produktem určitého typu filosofování, totiž typu vynalezeného a prosazovaného starořeckými mysliteli a posléze se prosadivšího a rozšířivšího v celé tzv. evropské (nebo „západní“) myšlenkové historii. Vezmeme-li v úvahu tuto skutečnost, totiž že filosofie musí transcendovat (překračovat) všechny ony objektivace, za které je vlastně sama historicky odpovědná, vede to k závěru, že k bytostnému určení filosofie náleží překračování svých vlastních výtvorů, vposledu tedy sebe samé. A to nám otvírá perspektivu ještě hlubší: tážeme-li se, ve jménu čeho je filosofie povolána ustavičně znovu překračovat sebe samou a své výkony, najdeme jen jedinou odpověď, která je zvláštním způsobem naznačena již jejím pojmenováním (připisovaným Pýthagorovi). Filosofie musí samu sebe a své výtvory opouštět a novými výkony překonávat z „lásky“ (FILIA) k „moudrosti“, dnes bychom spíše řekli k „pravdě“. Je to „Pravda“, která vede filosofii a filosofy k tomu, aby se nikdy definitivně nezastavili u žádného svého výtvoru (ani u sebe samé, jak právě sama vypadá a čeho se právě „dobrala“).
(Písek, 090525–1.)