Text se zabývá ontologickým vztahem mezi jsoucností (bytím) a činností subjektu. Autor kriticky přehodnocuje tradiční filosofickou zásadu „operari sequitur esse“ a argumentuje, že v převažujícím rozsahu platí opak, tedy „esse sequitur operari“. Subjekt je zde nahlížen jako produkt svých vlastních aktivit, a to jak individuálních, tak evolučních v rámci dlouhého řetězce předchůdců. Tato sebetvorná činnost sice subjekt určitým způsobem omezuje, ale zároveň mu právě díky tomuto vymezení otevírá prostor pro autentické individuální působení, které určuje jeho životní dráhu. Klíčovým prvkem úvahy je koncept „nutné výjimky“: aby subjekt mohl začít pracovat na své vlastní konstituci, musí být původně ustaven speciální akcí, která mu předchází a kterou sám původně nevykonal. Teprve tímto aktem se subjekt stává subjektem schopným dalšího vlastního seberozvíjení. Text tak nabízí dynamické pojetí subjektivity, v němž bytí není statickým předpokladem, nýbrž výsledkem kontinuálního procesu činnosti.
Aktivita (činnost) a její subjekt / Subjekt a jeho aktivity
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 6. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Aktivita (činnost) a její subjekt / Subjekt a jeho aktivity
V minulosti platilo mezi filosofy takřka obecně pravidlo (zásada), že bytí (přesně ovšem jsoucnost) předchází činnosti (operari sequitur esse). Tato zásada však platí jen ve velmi omezeném rozsahu, zatímco v naprosto převažujícím rozsahu platí pravý opak, totiž že „esse sequitur operari“. Záleží ovšem – ostatně jako vždy – na tom, jak pojmeme ono „esse“, a také jak pojmeme ono „operari“, v naší terminologii tedy „aktivitu“, činnost, výkon, tedy na pojmovém (logickém) kontextu, v němž naše pojmy „jsoucnosti“ nebo „činnosti“ byly nasouzeny. Pokusme se tedy tento svůj kontext vyjasnit: každá činnost (aktivita, akce) – nebo aspoň téměř každá – je vykonávána nějakým určitým subjektem; jinaki by nešlo, nemohlo jít o „akci“, o „výkon“. Sám subjekt je však vždycky nějak ovlivněn tím, co dělá a co již udělal. V tomto smyslu právě platí, že subjekt je z velké, dokonce největší části výsledkem (produktem) svých vlastních aktivit (a jak to známe z evoluce organismů, nejen svých individuálně vlastních, ale také z aktivit mnoha generací svých předchůdců a jejich předchůdců atd.). V tom je jednak každý subjekt omezen, ale právě díky tomuto omezení je mu také otevřena cesta k jeho skutečně vlastním, individuálním aktivitám, které z velké části rozhodují o jeho „esse“, tj. o průběhu jeho individuálního života, tedy o něm samém. V tomto našem smyslu tedy subjekt nikdy není tím, co by „vcelku“ předcházelo všem jeho aktivitám (výkonům) a tím celému jeho životu (pokud mluvíme o živé bytosti, což však nemusíme tímto způsobem redukovat). Ovšem má to jednu výjimku, a to „nutnou“, tj. výjimku nikoli nahodilou, a ani na vnějších okolnostech závislou. (To nepochybně popudí řadu „logiků“, ale s tím se nedá mnoho dělat: „nutná výjimka“ ani „fundamentální výjimka“ není nesmysl ani žádná kvadratura kruhu.) Subjekt totiž musí být původně, tj. ještě než se sám začne svými aktivitami spoluustavovat a tak i na sobě – nejen „na věcech“ kolem sebe – „pracovat“, musí být ustaven určitou speciální „akcí“, které sám není schopen, protože ještě „není“, ale která mu je pak jakoby „připočtena“ za jeho vlastní právě tím, že jejoím výskl,edkem je, že se tento určitý subjekt subjektem „stane“ a že pak na sobě a na své „výstavbě“ může dál pracovat.
(Písek, 090604-1.)