Aristotelés tvrdí, že bytí předchází nebytí, a to nejen v čase, ale i ontologicky. Text se zaměřuje na problematiku pojmu bytí (TO EINAI) v souvislosti s jeho vztahem k jsoucnosti a principu arché. Pokud chápeme bytí jako počátek, vyvstává otázka, zda musí být samo o sobě jsoucí. Při nahlížení jsoucna jako „událostného dění“ narážíme na paradox: aby se událost mohla začít dít, musela by vykazovat určitou míru jsoucnosti dříve, než dojde k jejímu sjednocení v rámci celku události. Tento počátek však nemůže být svébytný, pokud jej chápeme pouze jako jsoucí. Aby se první „jsoucnost“ stala skutečným počátkem události, musí být tímto celkem teprve osvojena. Text tak zpochybňuje Aristotelovu prioritu bytí v kontextu dynamického, událostného pojetí světa a naznačuje, že samotné jsoucí nemůže vysvětlit svůj vlastní vznik bez vztahu k celku, který jej přesahuje.
Bytí a nebytí (nejen u Aristotela)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 7. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Bytí a nebytí (nejen u Aristotela)
Aristotelés má za to, že „bytí je dříve než nebytí“ (např. Anal. Post. 86 b); nemyslí tím sice „dříve“ jen ve smyslu časovém, ale nepochybně také ve smyslu časovém. Problémem je ovšem už samo „bytí“, tedy řecky EINAI, chápáno substantivně (TO EINAI). Kdybychom tomu měli rozumět tak, že „bytí“ je nutně spjato s nějakou jsoucností (resp. s nějakými jsoucnostmi), znamenalo by to, že „bytí“ ve smyslu ARCHÉ by muselo být chápáno jako jsoucí (tedy jako jsoucno, i když by nemuselo být chápáno tak, že by na pouhé jsoucno bylo redukováno). Pokud budeme ovšem jsoucno chápat jako událostné jsoucno, tedy jako vnitřně sjednocené událostné dění, máme problém dost podobný: v momentě, kdy se událost už začíná dít, tj. začíná střídat své jsoucnosti, musela by být „jsoucí“ ještě dříve, než by bylo možno mluvit o její sjednocenosti s událostným celkem. To však není možné, protože pak by to případné „jsoucí“ ještě nebylo (a nemohlo být) událostí, a nemohlo by být ani jejím „počátkem“. Aby vůbec takové první „jsoucnost“ události jako celku mohla být vskutku jejím vlastním počátkem, musela by být touto událostí jakoby přivlastněna, osvojena – a to nemůže zařídit tento „počátek“ sám. Pokud bychom jej chápali jako „jsoucí“.
(Písek, 090717-1.)