Tato úvaha se zabývá Aristotelovým pojetím „naprostého vědění“, jak je definováno v Druhých analytikách. Aristotelés tvrdí, že předmětem takového vědění je to, co nemůže být jinak, a úzce jej spojuje s poznáním příčiny. Text však upozorňuje na problematický aspekt této definice: zatímco příčinná souvislost může být nahlížena jako nutná, samotná příčina může zůstat nahodilou. V tomto ohledu se Aristotelés projevuje jako následovník Platóna, od něhož se snaží odlišit právě důrazem na kauzalitu. Bez tohoto prvku by jeho systém ustrnul u neměnných idejí, podobně jako v matematice či geometrii. Autor dále poukazuje na souvislost s Démokritovým atomismem, neboť snaha o naprosté vědění o jednotlivostech nutně vede k izolovaným „posledním příčinám“. Text tak kriticky zkoumá meze aristotelské epistemologie a její historické ukotvení v antické filosofii mezi platónským idealismem a démokritovským materialismem.