Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi „věcí samou“ a jejím „jevem“, přičemž kriticky navazuje na fenomenologickou tradici reprezentovanou například Edmundem Husserlem. Autor zdůrazňuje, že bytí věci musí logicky i ontologicky předcházet jejímu jevení se a následnému vyjevení v čase. Ačkoliv uznává, že bytí věci není zcela nezávislé na interakcích s jinými „věcmi samými“, rezolutně odmítá ztotožnění podstaty věci s tím, jak se jeví svému okolí. Zásadním prvkem argumentace je distinkce mezi „úkazem“ a „jevem“. Úkaz je nahlížen jako událost probíhající v konkrétním bodě prostoru a času (hic et nunc), která ke své existenci nepotřebuje lidského pozorovatele, ale předpokládá souvislost s jinými věcmi, neboť izolovaná věc se nemůže „ukazovat“. Zatímco úkaz nemusí být vnímán jako integrovaný celek, jev je vždy určitým způsobem syntetizován. Text tak nabízí komplexní pohled na proces manifestace jsoucna a varuje před redukcí reality na pouhé zdání.
Věc sama (a jev)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 7. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Věc sama (a jev)
Když mluvíme o „věcech samých“, nemáme – jako třeba Husserl – na mysli toliko „jevy“, nýbrž právě to, co nejprve musí „být“, aby se to mohlo „jevit“ (a posléze „vyjevit“, rozumí se v čase). V jednom ohledu ovšem bereme fenomenologický přístup vážně, totiž v tom, že ono „bytí“ věci samé není zcela nezávislé na onom „jevení“, zejména na tom, jak se „jeví“ jiným „věcem samým“. V žádném případě však nemůžeme akceptovat nějakou rezignaci na „věci samé“, ani jejich ztotožnění s tím, jak se jiným věcem samým „jeví“. Zde musíme ovšem pečlivě rozlišit mezi „úkazem“ a „jevem“. Každá „věc“ (a tedy „událost“) je může „ukazovat“ vždycky jen hic et nunc (tedy nejen někomu, nýbrž i tehdy, když tu není jakoby nikdo, komu by se mohla ukazovat – ovšem to zase vede dál k rozpoznání nemožnosti „ukazování“ tam, kde bychom hypostazovali jen jedinou izolovanou „věc“). „Úkaz“ nemusí být registrován jako „celek“, dokonce ani jen jako „úhrn“ – záleží na povaze recipování a příslušných receptorů); naproti tomu „jev“ je vždy nějak integrován (třeba mylně, chybně, ale vždycky nějak).
(Písek, 090729-1.)