Text zkoumá pojem pravdy jakožto "filosoféma", tedy něčeho, co má být myšleno, ale co dosud zůstává myšleno jen částečně či neuspokojivě. Autor argumentuje, že pravda slouží jako nejvyšší kritérium pro své vlastní uchopení a uplatnění v rámci filosofického myšlení. Každá konkrétní historická či situační interpretace pravdy je podřízena normě "pravdy samé", která volá po neustálé nápravě a reinterpretaci dosavadních myšlenek. Právě tato nemyšlená, avšak normativně působící pravda nutí filosofii k neustálému pohybu a sebereflexi. V závěru text nastiňuje potřebu odlišit takto chápanou pravdu od platónského pojetí idejí, což vyžaduje hlubší vyjasnění ontologického statusu idejí jako něčeho, co může být i "ne-jsoucí". Studie tak představuje pravdu nikoliv jako statický objekt poznání, ale jako dynamický princip, který usměrňuje a koriguje lidské myšlení, přičemž samo toto myšlení zůstává vůči její plnosti vždy v dluhu a neustálém hledání jejího adekvátního vyjádření.
Pravda jako filosoféma
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Pravda jako filosoféma
Jestliže pod termínem „filosoféma“ (resp. filosofúmenon) rozumíme to, co má být myšleno, ale co dosud myšleno není (nebo jen částečně a neuspokojivě), pak právě o „pravdě“ platí, že to je filosoféma. Právě o „pravdě“ totiž platí, že i tam, kde je myšlena, zůstává jediným a nejvyšším kritériem takového pomyšlení, tj. takového myšlenkového uchopení a uplatnění. Tak dochází k tomu, že to, jak byla, je a bude aktuálně a situačně „pravda“ myšlena a „uchopována“, vždycky a vždy znovu zůstává pod normou toho, jak myšlena a uchopována – a ještě spíš uplatňována – být měla (a mohla). V tom smyslu pak o každé pravé filosofii, a přesněji o každé pravé filosofické myšlence, platí, že má být, měla by být a musí být „opravována“ a „napravována“ právě ve světle této normy, jíž je (v té situaci a v tom kontextu byla) ještě nemyšlená pravda, a to znamená: reinterpretována s ohledem na onu „pravdu samu“ (ještě nemyšlenou a neuplatňovanou, ale která myšlena a uplatňována být měla a musela, takže vskutku také byla, leč – jak se vždy znovu ukazuje – nedostatečně a neuspokojivě). – Zbývá ovšem ještě objasnit, zda a proč nemůže být „Pravda“ (jakožto jediná a jednotná) chápána jako „nejvyšší idea“, v jakési obdobě k Platónovi, neboť idejí jistě může být více, ba mnoho, a to i když je budeme chápat jako „ne-jsoucí“. To však vyžaduje náročnější vyjasnění našeho chápání „ideje“ (a „idejí“).
(Písek, 091217-2.)