Tato studie se zabývá pojmem „ideje“ a jejím vztahem k lidskému životu, přičemž vychází z kritické reflexe platónské tradice i moderních podnětů Emanuela Rádla a Immanuela Kanta. Autor zkoumá, jak zachovat primát ideje nad jejím uskutečněním, aniž by byla chápána jako hotové jsoucno. Idea je definována jako „nejsoucí“, avšak skutečná skrze svou regulativní moc. Text zdůrazňuje rizika spojená s následováním idejí, které mohou být mylné či nebezpečné, a proto vyžadují vyšší normativní měřítko. Klíčovým tématem je rozlišení mezi „životem v ideji“ a „životem v pravdě“. Zatímco oddanost ideji je pro smysluplnou existenci nezbytná, Pravda sama musí být zásadně odlišena od jakékoli konkrétní ideje či pravdivosti, neboť přesahuje lidské možnosti fixace v rámci myšlenkových konstruktů. Cílem je poukázat na nutnost neustálého prověřování idejí v kontextu nepředmětné skutečnosti.
Idea a život v idei (včetně myšlení)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 2009
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2009
Idea a život v idei (včetně myšlení)
Slovo (termín) „idea“ i jeho původní význam pochází od Platóna; tento význam je nadále neudržitelný, ale tím nepadá celá široká problematika, která je už u Platóna, ale také ještě dlouho po něm s tímto termínem a jeho měněnými a upravovanými významy spojena. Jádro této problematiky vidím v tom, jak zachovat určitý „primát“ ideje (resp. idejí) nad každým jejím uskutečněním, aniž by tím „idea“ sama byla chápána jako již nějak „jsoucí“ ve smyslu „daného jsoucna“. Jsem v tom nepochybně inspirován Rádlem, a to jeho formulacemi z konce Útěchy. „Idea“ není žádným způsobem „jsoucí“, i když budeme trvat na její „skutečnosti“ (takže budeme muset také vymezit rozdíl mezi skutečností „danou“, „jsoucí“ na jedné straně, a skutečností „ne-jsoucí“ či „ne-danou“ na straně druhé. Skutečnost ideje spočívá v tom, že ačkoliv „není“ (není jsoucí), má – řečeno nepříliš šťastným termínem Kantovým – regulativní „moc“, pochopitelně nepředmětnou, nedanou. A právě v této regulativnosti je skryt problém: může jít o ideu sice účinnou, tj. regulativní, ale chybnou, mylnou, falešnou, dokonce snad i nebezpečnou a zlou. Proto také ne každý „život v idei“ už je (a může být) takovou ideou ospravedlněn: každá idea musí mít „nad sebou“ normu, jíž může být – a skutečně „jest“ – „měřena“. Tím ovšem je principiálně otřesena a zpochybněna sama myšlenka „života v pravdě“. „Život v ideji“ je možný a dokonce nezbytný, je-li požadavkem jeho smysluplnost; ale tak jako je možno se životně oddat velké pravé ideji a celý život tomu podřídit, tak je možno se také oddat ideji falešné, zlé a k neštěstí vedoucí – a tím sám život ohrožující a ničící. Naproti tomu „život v pravdě“ by předpokládal něco výjimečného, jedinečného – a v rámci lidských možností vlastně přímo nemožného. Pak je ovšem zapotřebí se tázat: jaký smysl, jakou funkci by mohla mít idea, jejíž následování by nebylo možné, protože by se vymykalo samým lidským možnostem? (A jestliže lidským, jakým jiným?) Mám proto za to, že „Pravdu“ musíme zásadně odlišit od „pravdivosti“ i těch nejpravějších „idejí“ – tedy např. tím, že ji nebudeme chápat jako „ideu“.
(Písek, 091219-1.)