Text se zabývá ontologickým rozlišením různých aspektů času, přičemž vychází z pojetí události jako dynamického procesu. Autor rozlišuje mezi vnějším, měřitelným časem a vnitřním časem události. Vnější čas je chápán jako interval trvání události, který je pozorovatelný a srovnatelný s jinými procesy v rámci společného časoprostorového prostředí. Toto prostředí není samostatnou entitou, nýbrž je konstituováno samotným děním událostí. Bez tohoto společného rámce by nebylo možné srovnávat různé časové průběhy ani zaznamenávat stopy událostí. Zásadní je však odlišení tohoto vnějšího rozměru od vnitřního, originárního času události, který je pro vnějšího pozorovatele nepřístupný. Skutečná událost se odehrává ve svém vlastním čase nezávisle na vnějším prostředí, ačkoliv její „zvnějšnění“ v prostoru a čase vede k jejímu zániku a zanechání stop. Práce tak zdůrazňuje potřebu přísného rozlišení mezi časem jakožto vnějším měřitelným prostředím a časem jako vnitřní strukturou samotného dění.
Čas a „časování“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 2. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Čas a „časování“
Slova „čas“ užíváme pro označení různých skutečností a aspektů skutečností; proto je na místě náležité rozlišení („distinguo!“). Vyjdu z pojetí „události“: událost se děje, tj. odehrává, tak, že nejprve není, pak začne „být“, prochází několika svými fázemi, až posléze končí a přestává „být“. Nazvěme dobu, po kterou je událost skutečností, takže můžeme mluvit o jejím „bytí“ (bytí konkrétní události), „časem“ jejího proměnlivého trvání. Tento „čas události“ jakožto jistý interval je zjistitelný, pozorovatelný a měřitelný zvenčí, a to na základě srovnání s jinými intervaly, pozorovatelnými a měřitelnými také zvenčí. Možnost takového měření na základě srovnávání dvou časových intervalů, neležících k různým dějům (procesům, tj. událostem pravým i nepravým) je založena ještě něčím jiným než děním příslušných (srovnávaných) událostí či dějů, totiž „časem“, který jim je společný. Tento jim (a mnoha dalším událostem) společný „čas“ jistě nemá žádnou samostatnost a svébytnost, ale je čímsi jako jejich prostředím, v němž se ony události dějí, ale které svým děním zároveň zakládají. Kdyby nebylo dění jednotlivých událostí, nevytvořilo by se žádné prostředí, v němž se dějí, a tak by se nemohl vytvořit ani žádný jim společný „čas“ (jakožto toto prostředí). „Časové prostředí“ je ovšem zároveň prostředím prostorovým, neboť stejně jako vytvářejí událostí kolem sebe jakési časové pole, vytvářejí i pole prostorové. Proto o onom „společném prostředí“, v němž se události dějí a v němž dosahují kontaktů a jsou také schopny na sebe reagovat, můžeme mluvit jako o prostředí časo-prostorovém. Kdyby nebylo tohoto časoprostorového prostředí, nebylo by možné ani srovnávání časových průběhů různých událostí na základě zmíněného přístupu zvenčí. Tím by však ještě nebyl nijak dotčen resp. ohrožen vnitřní čas událostného dění, které musíme odlišit od času zvenčí pozorovaného a měřeného. Událost, pokud je ,skutečná‘, se děje a odehraje bez ohledu na to, zda se děje v nějakém časovém (resp. časoprostorovém) prostředí, ale k jejímu vnitřním u dění není zvenčí přístup; taková událost je sice také jakýmsi „zvnějšněním vnitřního“, ale zároveň tímto zvnějšněním končí a zaniká, aniž by po sobě nechala jakoukoli stopu (neboť ta stopa může být zanechána jen v nějakém prostředí). Právě proto musíme od sebe přísně odlišit dvojí „čas“ (pravé) události: čas pozorovatelný a měřitelný zvenčí, tj. odněkud z časoprostorového prostředí kolem události, a potom původní, originérní „čas“ události, který je sice zvenčí nepřístupný, ale který je události vlastní, tj. vnitřní.
(Písek, 050225–1.)