Tento text se věnuje kritické reflexi Jaspersova konceptu „periechontologie“ a jeho specifickému pojetí „objímajícího“ (das Umgreifenden) jako nezpředmětnitelné skutečnosti. Autor se zamýšlí nad tím, proč Jaspers interpretuje toto objímající primárně jako něco, co k člověku přichází z vnějšku, z toho, co nás obklopuje, a to i v momentě, kdy se jedná o nás samotné. V kontrastu k Jaspersovi autor předkládá alternativní perspektivu, která hledá základ nezpředmětnitelného v niternosti a vnitřním ukotvení subjektu. Tento posun od vnějšího k vnitřnímu je prezentován jako výsledek dlouhodobého filosofického vývoje, který zahrnuje odmítnutí tradiční metafyziky a příklon k Hegelovu pojetí vnitřního jako něčeho původnějšího. Úvaha tak otevírá hlubší dialog o povaze subjektivity a o tom, jakým způsobem vnášíme vnitřní obsahy do vnějšího světa skrze jejich možné, avšak vždy jen částečné zpředmětnění. Celkově text zkoumá hranice mezi vnějším horizontem a vnitřním původem bytí.
Periechontologie u K. Jasperse
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 3. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Periechontologie u K. Jasperse
Při naslouchání Jaspersovi, který – v navázání už na presokratiky – vykládá své pojetí tzv. „objímajícího“ (des Umgreifenden) a který se pokouší jakoby ustavit zvláštní filosofickou disciplínu, nazvanou „periechontologie“ (odvozeno od PERIECHEIN – držeti okolo), se vždy znovu tážu, proč onu nezpředmětnitelnou skutečnost „objímajícího“ vidí spíše v tom, jak k nám přichází zvenčí, zvnějšku, z toho, co je „okolo“, a to dokonce i v tom zvláštním případě, kdy jsme tím „objímajícím“ dokonce „my sami“ (das wir selbst sind). Je ono navázání na myšlenky některých presokratiků tím hlavním důvodem? A zároveň stavím podobnou otázku sám sobě: proč to sám vidím právě naopak? Proč ono „přicházející“ nezpředmětnitelné hledám od počátku právě naopak tam, kde jsme – podobně jako všechny subjekty vůbec – zakotveni niterně a co „vnášíme“ do sebe i do světa tím, že tomu dodáváme více méně vhodný, ale vždy jen možný „vnějšek“? Řekl bych, že to není nějakým prvotním hnutím, obratem či tušením, nýbrž že jsem tomu musel pozvolna uvykat jako důsledku rozpoznání, že je třeba odmítnout tradiční „metafyziku“ (později „zpředmětňující myšlení) a – nejspíš ještě v době studií na FF pod vlivem Hegelova myšlení – orientovat se na „vnitřní“ jako „původnější“ než vnější.
(Písek, 050309–1.)
[Začátek deníkového záznamu je stejný jako v případě 050319–1.]