Tento text se věnuje kritické reflexi Jaspersova konceptu „periechontologie“ a jeho specifickému pojetí „objímajícího“ (das Umgreifenden) jako nezpředmětnitelné skutečnosti. Autor se zamýšlí nad tím, proč Jaspers interpretuje toto objímající primárně jako něco, co k člověku přichází z vnějšku, z toho, co nás obklopuje, a to i v momentě, kdy se jedná o nás samotné. V kontrastu k Jaspersovi autor předkládá alternativní perspektivu, která hledá základ nezpředmětnitelného v niternosti a vnitřním ukotvení subjektu. Tento posun od vnějšího k vnitřnímu je prezentován jako výsledek dlouhodobého filosofického vývoje, který zahrnuje odmítnutí tradiční metafyziky a příklon k Hegelovu pojetí vnitřního jako něčeho původnějšího. Úvaha tak otevírá hlubší dialog o povaze subjektivity a o tom, jakým způsobem vnášíme vnitřní obsahy do vnějšího světa skrze jejich možné, avšak vždy jen částečné zpředmětnění. Celkově text zkoumá hranice mezi vnějším horizontem a vnitřním původem bytí.