Tato studie se zabývá zaměřením nejstarších řeckých filosofů na koncept objektivity a předmětnosti v souvislosti s hledáním počátku (arché). Autor analyzuje, jak tito myslitelé vycházeli z předmětného počátku, který je věčný a nepomíjivý, a stavěli jej do kontrastu k tomu, co vzniká a zaniká, tedy k fysis. Hlavním problémem je skutečnost, že fysis se vzpírá úplnému pojmovému uchopení a objektivizaci, což z ní činí trvalý filosofický problém. Text vysvětluje, proč fyzická skutečnost klade odpor myšlenkovému uchopení prostřednictvím pojmových metod vyvinutých ve starověkém Řecku. Klíčovým bodem je ontologické rozlišení mezi pravou, nezanikající skutečností a skutečností odvozenou, která je charakterizována vznikem a zánikem. Tato druhořadá skutečnost je v řeckém pojetí vnímána jako méně podstatná než věčné arché. Abstrakt zkoumá napětí mezi snahou o objektivní uchopení světa a neuchopitelnou povahou neustálé změny a časového bytí v kontextu historického vývoje západního myšlení.
[Zaměřenost na „objektivitu“ či „předmětnost“ u nejstarších filosofů]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 6. 7. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
[Zaměřenost na „objektivitu“ či „předmětnost“ u nejstarších filosofů]
Už nejstarší filosofové zřetelně ukazují svou zaměřenost na „objektivitu“, resp. na „předmětnost“: ale vycházejíce z nějakého předmětného počátku (ARCHÉ), mohli se tázat jen po tom, co – na rozdíl od tohoto počátku, který je nejenom první, ale který nevznikl a nikdy ani nezanikne, ale stále trvá, ba „vládne“ – vskutku vzniká a později také zaniká, tj. je charakterizováno jako TO FYSIKON – tedy tázat se po FYSIS. FYSIS se stává trvalým a stále nedořešeným problémem právě proto, že se vzpírá objektivacím, že ji v pravém slova smyslu nelze dost dobře zpředmětnit. Proč vlastně klade FYSIS – a tím každá „fysická skutečnost“ – takový odpor, když má být myšlenkově uchopena tím pojmovým způsobem, který vynalezli a do značná dokonalosti dovedli už staří Řekové? Základním problémem je už sama rozdílná skutečnost toho, co nemá počátku ani konce, od skutečnosti toho, co původně není, pak vznikne, nějaký čas trvá, a pak opět zaniká. Řekové to chápali tak, že pravá skutečnost je jen ta, která nevzniká a nezaniká, zatímco ta skutečnost, která vzniká a zaniká, je jen čímsi odvozeným, jde to skutečnost „druhé cenové skupiny“, druhého řádu, tedy druhořadá.
(Písek, 050706–1.)