Tento text zkoumá koncept „nepředmětných intencí“ v kontextu husserlovské fenomenologie a kriticky se vymezuje vůči pojetí vědomí bez intencí. Autor vychází z Husserlova termínu „nenaplněné intence“ a rozvíjí myšlenku, že každá probíhající intence je ze své podstaty nenaplněná, neboť naplněním přestává být dějem. Hlavní pozornost je věnována rozlišení mezi intencemi směřujícími k daným předmětům a intencemi zaměřenými na to, co ještě není dáno nebo co nikdy dané nebude – tedy k „nepředmětům“. Autor argumentuje, že předmětné a nepředmětné intence jsou ve vědomí přítomny vždy společně. Polemizuje s Lévinasovou představou vědomí bez intencí a tvrdí, že i stavy jako „naladění“ vyžadují určitou formu reflexe, aby byly vědomím. Text uzavírá tezí, že nepředmětné intence nejsou prázdné, ale představují specifickou vnímavost vůči výzvám, které přesahují předmětnou danost, čímž rozšiřují tradiční chápání intencionality v rámci fenomenologického zkoumání lidského vědomí.