Tento text se zabývá historickým vývojem vztahu mezi filosofií a přírodními vědami, přičemž vychází z reflexí Jana Patočky. Autor analyzuje posun od vědecky orientované filosofie k personalismu a existencialismu, k němuž došlo v důsledku světových válek. Tento vývoj vedl k hlubokému rozkolu mezi přírodními vědami a duchovědami, kdy se filosofie existence často obracela zády k přírodě, zatímco analytická filosofie rezignovala na řešení základních filosofických otázek. Současná situace však vyžaduje nové sblížení a sjednocení těchto disciplín. Klíčem k této syntéze je radikální proměna pojetí „subjektu“, který by neměl být chápán jako věc, nýbrž jako skutečné jsoucno či událost integrující minulost, přítomnost i budoucnost a zároveň předmětné i nepředmětné složky. Navržený myšlenkový model vnitřně sjednocené události má ambici být univerzálně použitelný v přírodních i společenských vědách, čímž by překonal dosavadní ontologickou propast mezi přírodou a lidským subjektem.
Filosofie a přírodní vědy
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 8. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Filosofie a přírodní vědy
Patočka vzpomíná (1941, Péče o duši I, s. 122), jak „v době před třiceti lety ve valné části Evropy se ani nepokládala za hodnou pozoru jiná filosofie než ta, která se zabývala otázkami matematiky a přírodních věd“; upozorňuje tehdy na nepochybnou jednostrannost této orientace, ale upozorňuje, že „příklad největších filosofů starší i nové doby ukazuje přece, že z poměru filosofie k vědě vyplývá nejplodnější vzájemný vliv“. Je hodno pozoru, že prvním velkým nárazem a otřesem byla pro tuto orientaci filosofie první světová válka. Tak jako obrovské společenské změny, které vyústily ve Velkou francouzskou revoluci a její následky (přes všechny restaurační pokusy), vedly k zvýšenému a také jednostrannému filosofickému zájmu o „subjekt“ a subjektivitu (a tím také k onomu Nietzschem diagnostikovanému „evropskému nihilismu“), tak první obrovský světový konflikt se všemi hrůzami i nově se otvírajícími perspektivami postavil do popředí lidský subjekt jako „osobu“, tedy „ne-věc“. Jenže důraz na lidskou osobu a celý personalismus se obracel „zády k přírodě“; pokusy jako Williama Sterna „Person und Sache“ už byly odsunuty stranou a většinou zapomenuty. Příkop mezi přírodními vědami a „duchovědami“ se stal těžko překročitelným kaňonem, propastí. Rozhodujícím tématem se stal nově objevený kierkegaardovský koncept existence. Filosofové existence a existencialisté nechali „přírodu“ zcela stranou, ostatně jako většina femomenologů; výjimek bylo málo (např. Maurice Merleau-Ponty nebo Alphonse de Waelhens), ale jejich zájem se zase omezoval na sféru života. Matematika a fyzika si žily – a také „myslely“ – po svém a nejčastěji si pomáhaly analytickou filosofií, která vlastně na základní filosofické otázky rezignovala (a většinou dodnes rezignuje). Dnes se dostáváme do přelomové situace: myšlení přírodovědců a filosofů je třeba nejprve sblížit a poté sjednotit. Předpokladem sine qua non je nové pojetí „subjektu“ jakožto skutečného jsoucna/události, která je jednotou aktuálně jsoucího s jeho bylostí a budostí, tedy integritou jsoucího i ne-jsoucího, předmětného a ne-předmětného. Všechny předpoklady pro ustavení tohoto pojetí už jsou historicky připraveny; zbývá jen to provést, tj. konstruovat myšlenkový model vnitřně sjednocené události, schopné akcí a zároveň se z oněch již provedených (a tedy bylých) akcí opět vrátit k sobě jakožto aktuální a získaných informací využít k novým akcím (tj. založeným v budosti resp. z budosti). Takový koncept „subjektu“ by pak měl platit a být použitelný jako v přírodních vědách (a to nejen biologických), tak ve vědách společenských a tzv. duchovních.
(Písek, 050804–2.)