Tento text kriticky reflektuje pojetí „změny“ u Henriho Bergsona, který ji interpretuje jako nedělitelný proud a spojitý přechod. Bergson tvrdí, že jakékoli dělení této změny na jednotlivé stavy je umělé a zkresluje její skutečnou povahu, kterou definuje jako nepřerušený tah a nekonečně se prodlužující trvání. Autor dokumentu však na Bergsonově přístupu spatřuje zásadní nedostatky. Hlavní námitka směřuje proti předpokladu, že světové dění je jediným, ničím nepřerušeným procesem bez jasného počátku a konce. Podle kritiky Bergson uvažuje pouze o jednom typu změny a neprávem považuje její mnohost a diskrétnost za pouhý důsledek lidské tendence k rozdělování reality. Text tak zdůrazňuje, že v rámci světového procesu nelze opomíjet existenci reálných počátků a konců, které nejsou jen zdánlivé, ale jsou podstatnou součástí charakteru dění. Celkově práce nabízí stručnou filosofickou oponenturu k Bergsonově ontologii trvání a pohybu.
Změna u Bergsona
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 9. 2005
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2005
Změna u Bergsona
Bergson mluví o „změně“ jako o proudu, toku (flux), vyznačujícím se „kontinuitou přechodu“ (continuité de transition), díky které je nedělitelný (indivisible). Pokud takovou změnu chceme měřit (kvantifikovat její „mnohost“), je tato mnohost umělá, a umělá je pak i ona „pseudo-jednota“, které dosahujeme tím, že se pokoušíme jednotlivé „stavy“ (états) jakoby „slepit“ opět dohromady. Ve skutečnosti tu je jen nepřerušený tah pohybu (une poussé ininterrompue de changement). Jde o trvání, které se prodlužuje bez konce (une durée qui s´allonge sans fin; vše 0303, p. 8). – Je dobře patrno, kde jsou nedostatky, mezery a přímo chyby v tomto pojetí. Předně tu máme pojetí „změny“ jen jednoho typu, ale právě o tom typu neplatí, že je „bez konce“ (jakož neplatí ani, že je bez počátku). V pozadí je stále (nevyslovený) předpoklad, že – řečeno našimi slovy – světové dění je jeden veliký proces, jakási ničím nepřerušená obrovská (bez počátku a bez konce trvající) změna, jejíž „mnohost“ je jen zdánlivá, protože máme z nějakých příčin tendenci ji stále rozdělovat, přerušovat, vnášet tam nějaké „počátky a konce“.
(Písek, 050910–3.)