Tento text se zabývá vztahem mezi subjektem, časem a nepředmětnými skutečnostmi. Autor argumentuje, že nepředmětné výzvy přicházejí z budoucnosti s cílem ovlivnit vnitrosvětné dění, což je možné pouze skrze aktivní zprostředkování nejrůznějších subjektů. Úroveň vnímavosti subjektů vůči těmto výzvám se vyvíjí evolučně a vyžaduje schopnost reagovat jak na nepředmětné impulzy, tak na předmětnou stránku jiných subjektů. Základním předpokladem této dvojí vnímavosti je skutečnost, že subjekt vykonává své vlastní bytí v čase, což autor označuje jako proces „časování“. Tato subjektivní aktivita představuje výkon směřující proti proudu času, který přechází z budost subjektu do jeho bylosti. Realizace nepředmětných skutečností je tak podmíněna aktivním výkonem subjektu, který ve svém smyslu obrací směr přicházejícího času. Text zdůrazňuje, že bez tohoto cíleného časového výkonu a zvyšování subjektní vnímavosti zůstávají nepředmětné výzvy neuskutečněny, čímž se podtrhuje klíčová role subjektivity ve vývoji světa.