Tento text se zabývá vztahem mezi subjektem, časem a nepředmětnými skutečnostmi. Autor argumentuje, že nepředmětné výzvy přicházejí z budoucnosti s cílem ovlivnit vnitrosvětné dění, což je možné pouze skrze aktivní zprostředkování nejrůznějších subjektů. Úroveň vnímavosti subjektů vůči těmto výzvám se vyvíjí evolučně a vyžaduje schopnost reagovat jak na nepředmětné impulzy, tak na předmětnou stránku jiných subjektů. Základním předpokladem této dvojí vnímavosti je skutečnost, že subjekt vykonává své vlastní bytí v čase, což autor označuje jako proces „časování“. Tato subjektivní aktivita představuje výkon směřující proti proudu času, který přechází z budost subjektu do jeho bylosti. Realizace nepředmětných skutečností je tak podmíněna aktivním výkonem subjektu, který ve svém smyslu obrací směr přicházejícího času. Text zdůrazňuje, že bez tohoto cíleného časového výkonu a zvyšování subjektní vnímavosti zůstávají nepředmětné výzvy neuskutečněny, čímž se podtrhuje klíčová role subjektivity ve vývoji světa.
Čas a nepředmětnost / Subjekt a čas
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 5. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Čas a nepředmětnost / Subjekt a čas
Nepředmětné skutečnosti (výzvy etc.) „přicházejí“ z budoucnosti, aby angažovaly aktivní subjekty ke své realizaci. To znamená především dvojí: že cílem tzv. ryzích nepředmětností je ovlivnit (intervenovat) vnitrosvětné dění. To však není možné žádnou přímou cestou, nýbrž pouze přes zprostředkující aktivitu nejrůznějších subjektů. Subjekty nejnižších úrovní jsou vůči nepředmětným výzvám jen nepatrně, ne-li výjimečně vnímavé (ovšem také nemusí jít jen o úroveň vnímavosti, ale rovněž o prostředky k možnému uskutečnění). Proto se stává cílem onoho „ovlivnění“ či spíše mnohostranného „ovlivňování“ vnitrosvětného dění pozvednutí úrovně subjektní vnímavosti. To lze uskutečnit jen vývojově, a zprvu jen velmi pomalým vývojem. K tomu je zase zapotřebí schopnosti subjektů reagovat na sebe navzájem, zejména pak jejich schopnost „navazovat“ na to, čeho už bylo předchozím vývojem dosaženo. Proto musíme u subjektů předpokládat schopnost reagovat (lépe: odpovídat) na dvojí druh (stránku) skutečností: subjekt musí být vnímavý vůči nepředmětným výzvám, ale musí být vnímavý také vůči jiným subjektům, tj. vůči jejich předmětné stránce, event. vůči skupinám či hromadám takových „předmětů“. (Zda je možná vnímavost subjektu vůči nepředmětné stránce jiných subjektů, to musíme zatím nechat otevřeno.) Základním předpokladem obojí vnímavosti je ovšem to, že subjekt vykonává své vlastní bytí, a k tomu potřebuje čas, zejména svou vlastní budost. Výkon vlastního bytí se uskutečňuje na základě plynutí času, ale ne ve smyslu všeobecném, nýbrž na základě plynutí určitého času, tj. času určitého subjektu, který je „vyzván“ k tomu, aby byl, jakož i k tomu, aby sám sebe přesáhl v akcích, kterých je schopen navíc vedle onoho zmíněného „sebe-výkonu“. To, že subjekt vykonává své bytí, znamená, že je časově aktivní, neboli že „časuje“ (tedy má svůj čas, žije svým časem). Toto časování je aktivita, jejíž směr jde proti směru „času“, přecházejícího z budost subjektu do jeho bylosti. A protože nepředmětné skutečnosti (např. výzvy) přicházejí s časem (s proudem času), znamená aktivita subjektu výkon, jdoucí proti směru tohoto přicházejícího času. Bez tohoto výkonu se nepředmětná skutečnost nemůže realizovat (nemůže být realizována), ale naopak výkonem takové realizace je ve svém smyslu vlastně převracena.
(Písek, 040523-2.)