Text se zabývá problematikou subjektivity a sebereflexe, přičemž zdůrazňuje, že subjekt nejvyšších úrovní má eminentní zájem na vlastním sebepoznání. Toto sebepojetí je formováno nejen vnitřní reflexí, ale i vnějšími vlivy a interakcí s druhými subjekty. Autor kriticky zkoumá možnost vytvoření uceleného pojmu subjektu, na což v minulosti poukazoval již Immanuel Kant. Hlavním přínosem textu je rozlišení mezi subjektem jako integrujícím ohniskem a subjektem jako celým událostným děním. Lidské Já nelze redukovat na pouhý sjednocující bod či abstraktní centrum, nýbrž musí být chápáno jako komplexní událost v čase. Subjekt jako ohnisko je pak interpretován jako průlina, skrze kterou do předmětného světa pronikají nepředmětné výzvy. Na tyto výzvy však neodpovídá pouze samotné ohnisko, nýbrž subjekt v celé své událostné integritě. Tento filosofický přístup odmítá objektivizující redukci subjektu na statickou entitu a zdůrazňuje jeho dynamickou, procesuální a celistvou povahu v rámci jeho bytí ve světě.
Subjekt a sebereflexe
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 5. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Subjekt a sebereflexe
Subjekt nejvyšších úrovní je nejen s to se dotazovat sám na sebe a vyvozovat závěry ze zkušeností se sebou, ale má na sobě a na svém sebepoznání eminentní zájem. Tento zájem je navíc komplikován starostí o to, jak budou sám subjekt i jeho sebepojetí vnímány a hodnoceny jinými subjekty (to, jak nás vidí jiné, ve velké míře spoluurčuje i to, jak vidíme sam i sebe – a to bez ohledu na to, že tu nemusí vždy docházet k souhlasu). Rozhodující je však pro nás teď okolnost, že sám subjekt si nějak rozumí a nějak se pojímá; tak vzniká problém, že není dost jasné, zda něco takového jako „pojem subjektu“ je možné (o tom z jiných důvodů uvažoval už Kant). Ale nezůstává jen při tom: už to, že subjekt sám sebe nějak pojímá, vede k tomu, že se pojímá jako „něco“ nebo „někdo“, tedy že si dělá jakýsi obraz sám sebe, jako by něco takového bylo možné. Tady je třeba si plně uvědomit, že takové sebepojetí se týká nikoli subjektu jako integrujícího ohniska, nýbrž subjektu jako celého událostného dění, jímž subjekt jako celek jest. „Já“ nelze nikdy redukovat na sjednocující ohnisko, na jakýsi dovnitř ubíhající bod, nýbrž je možno je chápat jen jako událostný celek. Subjekt jakožto sjednocující ohnisko je spíš něčím jako mezerou, průlinou, kterou se dostávají nepředmětnosti do předmětného světa. Na ony nepředmětné výzvy odpovídá nikoli toto ohnisko, nýbrž subjekt jako celá událost.
(Písek, 040525-4.)