Text definuje intencionalitu jako základní charakteristiku událostného dění, které tvoří samostatný celek se svým středem neboli subjektem. Autor polemizuje s Heideggerovým pojetím, které intencionalitu omezuje pouze na lidské 'tu-bytí' (Dasein), a rozšiřuje tento koncept na všechny 'pravé' události schopné transgrese, tedy cíleného přesahu vně svých mezí. Intencionalita tak není výsadou vědomí, ale projevuje se u všeho živého i na předlidských úrovních. Etymologicky vychází ze směřování (tendere) k uskutečnění cíle, přičemž v procesu akce se část události záměrně zaměřuje vně. Klíčovým prvkem je vztah intencionality k sebetvorbě subjektu; každá subjektní akce směřuje jak k vnějšímu předmětu, tak k subjektu samotnému. Intencionalita je tak spolukonstitujícím prvkem subjektu a vyjadřuje jeho otevřenost vůči přicházející budoucnosti a nepředmětným výzvám. Tento dynamický přístup vidí v intencionalitě aktivní princip formování subjektivity v čase.
Intencionalita
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 6. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Intencionalita
Intencionalita charakterizuje každé událostné dění, jež je samostatným celkem (a má tedy svůj „střed“, tj. svůj „subjekt“, což odvozuji od sub-iacio, neboť ten střed si musí událost ustavit a udržovat). Na rozdíl např. od Heideggera, který připisuje intencionalitu jen člověku (přesně jen Dasein, „tu-bytí“), neboť je podle něho možná jen na základě transcendence, rozšiřuji chápání intencionality i na ty „pravé“ události, které jsou schopny jen trangrese (tj. akce, zasahující něco vně události, přičemž transeunce je schopna každá událost již tím, že se děje integrovaně mezi počátkem a koncem). Neomezuji tedy intencionalitu jen za výkon vědomí, ale vidím ji přinejmenším ve všem živém (tedy i na hluboko předlidských úrovních). – Samo slovo je odvozeno od slovesa tendere, předpona in- jen zdůrazňuje zaměření k něčemu (event. do něčeho). Dalo by se tedy říci, že každá událost „tenduje“ (tj. směřuje) ke svému uskutečnění, tj. závěru či konci, cíli), ale všude tam, kde se z ní jakoby „štěpí“ a „odděluje“ část nebo složka, směřující jinam, tedy vně události, za její meze, a to nikoli nahodile (nazdařbůh), můžeme mluvit o „intenci“ (resp. o jevu, kterému říkáme intencionalita). Intencionalita tak charakterizuje každou akci (snad s výjimkou akce nazdařbůh, jejíž intencionalita je „nezaměřená“, jde jakoby do prázdna), a většinou předpokládá již vytvořený a každou další akcí se dotvářející subjekt. Mezi intencionalitou a subjektem události a tedy i akce je úzký a významný vztah: snad s výjimkou těch „primordiálních“ forem intencionality je každá (subjektní) akce zaměřena dvojím směrem, směřuje k dvojímu cíli – jedním je zásah něčeho předmětného, tím druhým je subjekt sám. Intencionalita je tak spolukonstitujícím prvkem při vzniku a sebetvorby (sebedotváření) subjektu, a není tedy jen příčinným následkem ani jen průvodním znakem každé akce, ale je v jakémsi důvěrném vztahu k otevřenosti subjektu/události vůči přicházející budoucnosti (a nepředmětným výzvám, které ji z budoucnosti přicházejí oslovit.
(Písek, 040620-1.)