Tento text kriticky zkoumá Aristotelovo pojetí pohybu a jeho koncept nehybného hybatele. Aristotelés tvrdil, že každý pohyb vyžaduje vnějšího činitele, přičemž prvotní příčina musí být sama nehybná. Autor poukazuje na paradoxnost této představy, která předpokládá existenci neměnného substrátu, jenž sám zůstává v klidu. Klasický pohled je však zpochybněn moderní vědou, která zavedla principy setrvačnosti a relativity, čímž de facto popřela existenci absolutního klidu. Zvláštní pozornost je věnována objevům v oblasti moderní fyziky, konkrétně vlnové povaze světla a částic, které existují jako vlnění bez jakéhokoli nehybného podkladu či substrátu. Text dochází k závěru, že pohyb by neměl být vnímán pouze jako vlastnost věcí, ale jako samotná podstata skutečnosti. Skutečnost tedy není tvořena nehybnými entitami, které se pohybují, nýbrž je v základu tvořena dynamickými procesy a změnami bez nutnosti pevného základu, což zásadně mění tradiční evropské ontologické paradigma.
Pohyb
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 7. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Pohyb
Aristotelés je toho názoru, že „jest něco, co stále (? – správně: vždy, AEI) pohybuje tím, co jest pohybováno; a tento první hybný činitel jest sám nehybný“ (Met. IV, 1012b). (V Tredennickově překladu – Loeb Ed.. – čteme: „for there is something which always moves that which is moved, and the prime mover is itself unmoved“ – p. 207.) Necháme-li stranou omyl, že při každém pohybu musí být něco, co pohyb vyvolává a udržuje (v nové době se začalo pracovat se setrvačností pohybu i klidu, a nejnověji s relativitou pohybu i klidu, takže absolutní klid byl vlastně popřen a vyloučen), zůstává tu naprosto nevyřešení a spíše zcela neprůhledný problém, jak něco, co setrvává v nehybnosti, může být zdrojem pohybu. Aristotelova představa, která se vtiskla do mysli Evropanů a setrvává v ní ještě po víc než dvou tisíciletích, je spojena nikoli jen s paradoxem, ale s paralogickým předpokladem, že to, „co“ se pohybuje, zůstává samo stále stejné, tj. že se nemění, „nepohybuje“. Jeden proto je třeba předpokládat nehybného hybatele (zřejmě nikoli jediného pro všechen pohyb, nýbrž celou řadu nehybných hybatelů pro každý jednotlivý pohyb – pokud něco takového jako „jednotlivý pohyb“ vůbec připustíme) všede, kde se něco mění resp. kde se vyskytuje nějaký pohyb. Velkým objevem nejnovější doby bylo rozpoznání, že světlo, ůpřesně světelné paprsky jsou vlastně vlny, ale vlny ničeho nehybného (žádného podkladu, substrátu), a navíc že se nejen kvanta někdy jeví jako vlny a jindy jako částice, ale že to vlastně platí o všech částicích vůbec, takže vše je založena na vlnách, na vlnění, tedy na pohybech a změnách bez substrátu. Pohyb je proto nutno chápat jajko skutečnost samu, nikoli jako něco na skutečnosti.
(Písek, 040711-2.)