Tento text se zabývá vztahem mezi pojmy pravda a dobro v kontextu méontologického myšlení a negativního platonismu. Autor reaguje na podněty Jana Payna, který se pokouší oživit platonistickou ideu dobra jako nejvyšší instance, avšak zbavenou tradiční ontologické jsoucnosti. Text zkoumá, zda lze „dobro vůbec“ pojmout jako ryzí nepředmětnost, která zakládá hodnotu jednotlivých dobrých skutků a věcí. Přestože autor uznává terminologickou možnost ztotožnění této nejvyšší instance s dobrem, argumentuje ve prospěch zachování pojmu „Pravda“. Podle autora je Pravda jakožto ryzí nepředmětnost srozumitelnější a lépe vystihuje instanci, v jejímž světle se konkrétní dobro vyjevuje. Článek zdůrazňuje, že Pravda slouží jako základní horizont, který umožňuje myšlenkové uchopení etických hodnot, aniž by se stala předmětným jsoucnem. Tato koncepce vyžaduje radikální proměnu dosavadního chápání nepředmětnosti ve vztahu k událostnému dění světa.
Pravda a dobro
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 8. 2004
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2004
Pravda a dobro
Pokud by se Jan Payne chtěl vrátit k Platónově myšlence „dobra“ jakožto nejvyšší ideje, ale – ve smyslu „negativního platonismu“ nebo méontologie by chtěl tuto ideu zbavit jsoucnosti, musili bychom se tázat, v jakém smyslu by bylo možno pojmout „dobro vůbec“ jako to, co „umožňuje a zakládá“ dobrost každého jednotlivého dobrého. Už z toho je vidět, že předpokladem pro takové pojetí je zcela jiné, od dosavadního běžného chápání naprosto odlišné; a proto by bylo nejprve nutno se zaměřit na problém souvislosti „dobra“ jakožto ryzí nepředmětnosti ke všemu událostnému dění – prostě tak, jak to je uchopeno v méontologické koncepci Pravdy jakožto ryzí nepředmětnosti. Zásadně proti tomu nemám námitek, protože jde konec konců pouze o jiné pojmenování ryzí nepředmětnosti, tedy o záležitost terminologickou. Ovšem jak slovo „pravda“, tak slovo „dobro“ mají některé významy resp. konotace, které po mém soudu takové řešení neobyčejně ztíží. Proto sám nadále zůstávám o pochopení Pravdy jako nejvyšší ryzí nepředmětnosti, protože je navzdory „novosti“ zjevně bližší obecnému chápání (necháme-li stranou předsudečnou adekvaci). Hlavně tu půjde o to, že Pravdu lze snadněji pochopit jako nepředmětnou (nejsoucí) instanci, v jejímž světle se každé konkrétní dobro jeví jako dobro, ale která také má poslední slovo v případě, že jde o nějaké myšlenkové uchopení „dobra vůbec“.
(Písek, 040804-2.)