Text se zabývá problematikou předpokladů, které tvoří nezbytný základ veškerého lidského myšlení a jednání. Autor zdůrazňuje, že nic nezačíná v naprostém vakuu; každá nová myšlenka vychází z určitých předpokladů, které mohou být vědomé, nevědomé nebo odhalené až s odstupem věků. Hlavní kritika směřuje k tradičnímu evropskému myšlení, které se dopouští chyby v přesvědčení, že tyto nezbytné základy musí být nutně zakotveny v minulosti jako něco předem daného a pevného. Tento přístup lze vysledovat od středověkého realismu přes Descartovy vrozené ideje a Leibnizovu harmonii až po Kantovo apriori. Autor zpochybňuje tento model „danosti“ a naznačuje, že evropská intelektuální tradice je zatížena fixací na retrospektivní nevyhnutelnost struktur, které spoluutvářejí samotný rozum. Práce tak otevírá prostor pro kritickou reflexi skrytých fundamentů našeho uvažování.
[Nikdy nic nemůžeme začínat zcela od počátku]
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 15. 3. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
[Nikdy nic nemůžeme začínat zcela od počátku]
Musíme připustit, že nikdy nic nemůžeme začínat zcela od počátku, ale že vždycky vše, co podnikáme, ať je to sebe novější, sebe nebývalejší, sebe neočekávanější, „stojí“ (přesně: děje se) na základě nějakých předpokladů. Ty předpoklady si můžeme uvědomovat, eventuelně mohou být jiným známy, i když si je třeba sami neuvědomujeme (a můžeme tedy být v tom směru poučeni, eventuelně – pokud jde o chybné předpoklady – může být jejich chybnost jinými mysliteli odhalena), ale mohou být také zcela neznámy a mohou být odhalovány s velkým zpožděním po desetiletích, staletích i tisíciletích jako něco skrytého, co však bylo fakticky a naprosto nutně základem, bez něhož některé myšlenkové postupy nebyly myslitelné ani možné. Navíc se zajisté může třeba po desetiletích či staletích ukázat, že některé takové předpoklady byly chybné. Velkou chybou celé dosavadní tradice našeho (tj. evropského) myšlení je, že jedním takovým chybným předpokladem je zatížena právě v bodě, kterým se hodláme zabývat. Tímto chybným předpokladem je naše jakoby samozřejmé přesvědčení, že takový nutný či nezbytný předpoklad, bez něhož by další myšlenkové postupy určitého typu nebyly myslitelné ani možné (ať už je odhalen a do zřejmosti předveden nebo nikoliv), je nutno nějak dříve nejen než tyto postupy, nýbrž nějak už dávno v minulosti (nebo dokonce v praminulosti) zakotven a „dán“. Celý velký proud evropského kontinentálního myšlení, který navázal hlavně na středověký „realismus“, chce za každou cenu fixovat alespoň některé takové předpoklady tak, že jim přisoudí nějakou formu nevyhnutelnosti či lépe pevnosti, která se prosazuje a uplatňuje svou vlastní ,silou‘ resp. svou naprostou ,přesvědčivostí. Sám rozum by na něco takového nemohl nikdy stačit, a proto musí jít o něco, čím je sám rozum spolukonstituován. Proto najdeme toto přesvědčení už od Descarta (v podobě učení o „vrozených ideách“), přes Leibnize (v podobě předzjednané univerzální harmonie), až po Kanta a jeho „apriori“, které je identické pro všechny myslící bytosti vůbec.
(Písek, 030315–1.)