Text se zabývá ontologickým pojetím subjektu jakožto události, čímž navazuje na překonání Leibnizovy monadologie a Hegelovy koncepty zvnějšnění a zvnitřnění. Autor argumentuje pro definitivní zbavení subjektu substančního charakteru. Klíčovým prvkem je pochopení událostné povahy subjektu, která neprobíhá v lineárním, atomizovaném čase, nýbrž se v každém okamžiku děje jako celek. Ačkoli se subjekt v daném momentu ukazuje pouze ve své aktuální předmětné podobě, jeho celistvost zahrnuje i to, co již uplynulo nebo co teprve nastane. Právě tato časová koextenzivita definuje bytí subjektu na rozdíl od pouhé jsoucnosti, která je redukována na okamžitý výskyt. Text dále rozlišuje mezi pravými subjekty, které jsou vnitřně sjednoceny, a vnějšími událostmi postrádajícími tuto vnitřní integritu. Zpředmětňující myšlení selhává při uchopení subjektu v jeho celkovosti, neboť subjekt jakožto událost z větší části není v běžném smyslu přítomnosti, ale jeho bytí spočívá v trvání celého procesu.
Subjekt jako událost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 9. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekt jako událost
Tak jako Hegel prolomil uzavřenost subjektů, jak je koncipoval Leibniz ve své Monadologii, a zavedl pojmy „zvnějšnění“ a „zvnitřnění“, tak je třeba učinit ještě další krok k jejich definitivnímu zbavení jakékoli „substančnosti“ tím, že je pochopíme jako události. Ovšem tím rozhodujícím krokem bude teprve, když se soustředíme na subjekty jakožtio události, tj. když vezmeme vážně, že jde o událostné dění, které neprobíhá v lineárním čase po etapách (po jednotlivých okamžitých jsoucnostech), na které by to dění bylo možno rozdělit, „rozsekat“ (atomizovat), nýbrž děje se celé v každém okamžiku najednou, takže v každé aktuální etapě je v nějakém smyslu a v nějaké podobě každá z již uplynulých, ale také každá z těch etap, které teprve mají nastat, „při tom“. Událost se zkrátka děje v každém okamžiku celá, i když se ve svém celku neukazuje, nýbrž vždy jen ve své aktuální podobě. Ale to, že se neukazuje celá, ještě zdaleka neznamená, že celá není. To by však nemělo být nic překvapujícího, protože existuje mnoho způsobů, jak se za tím, co se ukázalo, vyjevuje něco víc, zejména tedy i to, co se už neukazuje anebo co se ještě neukázalo. „Jev“ je dešifrovaný, vyluštěný, interpretovaný, hermeneuticky „přečtený“ „úkaz“. Subjekt jakožto událost se tedy nikdy neukazuje celý (jakožto celek), nýbrž vždycky jen ve své aktuální předmětné podobě – a tedy nikoli jakožto subjekt. Z toho je celkem pochopitelné, že předmětné (zpředmětňující) myšlení není s to skutečný subjekt v jeho celkovosti pojmout. Jako událost totiž každý subjekt (na nejnižších stejně jako nejvyšších úrovních) jako by z větší části už nebyl nebo ještě nebyl, takže pro něj platí, že víc není než jest. Ovšem to platí jen tehdy, když ono „jest“ chápeme redukovaně jako „ukazuje se teď a zde“, tedy ve smyslu „jsoucnosti“. Naproti tomu ono „jest“ subjektu, které je časově koextenzivní s jeho celkovým trváním (od vzniku až do zániku), je jeho „bytím“. A v tomto smyslu lze o bytí hovořit jen u pravých subjektů (pravých událostí), nikoli o událostech, jejichž zdrojem a garantem jednoty je nějaký vnější subjekt, tj. které samy v sobě nejsou vnitřně sjednoceny.
(Praha, 030910–2.)