Tento text se zabývá ontologickým a epistemologickým rozlišením mezi „ideou“ a „myšlenkou“. Autor chápe myšlenku jako akt myšlení (cogitatio cogitans), který vždy směřuje k něčemu vnějšímu, co není jeho přímou součástí. Zatímco myšlenkové akty jsou subjektivní a individuální, idea představuje sféru, k níž se různé subjekty mohou vztahovat společně, což umožňuje objektivní dorozumění a stabilitu myšlenkových konstruktů nezávisle na psychickém rozpoložení mluvčího. Text stručně sleduje historický vývoj těchto pojmů od antiky přes Kanta až k Husserlovu pojetí intencionálního objektu. Autor však tvrdí, že pouhé uznání intencionálního předmětu k úplnému překonání psychologismu nestačí. Navrhuje proto přesnější vymezení ideje jako „nepředmětné skutečnosti“ či „ne-předmětu“, v návaznosti na Patočkovo pojetí „negativního jsoucna“. Toto rozlišení má za cíl poskytnout pevnější zakotvení filosofického zkoumání mimo hranice čisté subjektivity a relativity.
Idea x myšlenka
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 18. 10. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Idea x myšlenka
Nemusíme být hned „platoniky“, chceme-li mluvit o „ideji“ na rozdíl od „myšlenky“, kterou budeme chápat jako cogitatio cogitans, tedy jako výkon, akt myšlení. Každá myšlenka jakožto akt míří k něčemu, co je mimo ni, co není její součástí ani nutně jejím produktem ani funkcí. Pochopitelně má každá myšlenka také nějakou funkci, a myšlení této myšlenky (tj. uskutečnění tohoto aktu) má také nějaké „vykonané“ resp. výsledek svého vykonání. Ale to, k čemu se myšlenka myslící vztahuje, je něco odlišného ode všeho toho, co jsme vyjmenovali. Jenom proto, že různé myslící subjekty jsou schopny se vztáhnout k téže „ideji“, jsou také schopny se domluvit o totožnosti myšlenkových konstruktů, které jsou sice ustaveny (vytvořeny, konstruovány) myšlenkovými akty (výkony), ale nejsou na nich tak závislé, že by nesly všechny možné známky rozpoložení myslícího subjektu. Starší filosofická tradice od řeckých počátků rozlišovala stále výrazněji ,věc‘ skutečnou a ,věc‘ míněnou, ale neodlišovala dost pregnantně subjektivní představu věci od pojmu věci (ještě u Kanta najdeme chápání pojmu jako nejpřesnější představy). Teprve od doby Husserlových Logických zkoumání je tematizován ještě další člen v této krátké řadě, totiž intencionální objekt (předmět). Od té doby se konfúzní užívání termínů slovo, představa, pojem, (intencionální) předmět apod. stále nedaří překonat vyjasněním a upřesněním jejich významu. Je dost pravděpodobné a nijak překvapující, že zavedení dalšího člena, totiž ideje, nenajde moc porozumění a že mu bude vytýkáno ještě další zvýšení terminologického zmatku. Ale po mém soudu přesné pochopení ideje jako patočkovského „negativního jsoucna“ resp. „ne-jsoucna“, či v mé terminologii jako nepředmětné skutečnosti, je jedinou cestou, jak neskončit v subjektivitě a relativitě psychologismu. Objev „intencionální objektu“ znamená pouhé přiblížení; řešením je postulování intencionálních „ne-předmětů“
(Písek, 031018–2.)