Tento text zkoumá vztah mezi subjektem a pravdou v rámci světa chápaného jako orientovaný prostor. Autor definuje svět skrze jeho orientovanost, kde každé dění podléhá hodnotícímu měřítku ve vztahu k celkovému sklonu bytí i ke konkrétní situaci. Ústředním pojmem je "to pravé", což představuje čin, který má být v daném kontextu uskutečněn. Tato pravost je sice relativní vzhledem k okolnostem, ale není libovolná, neboť podléhá normě pravdivosti. Klíčovým tvrzením je, že pravda není v první řadě popisem skutečnosti, ale požadavkem na jednání subjektu. Pravda se děje skrze konkrétní subjekty a jejich akce, které musí adekvátně reagovat na situaci včetně jejích časových perspektiv. Prvotně je tedy pravda "pro subjekt" jako výzva k činu, a teprve druhotně se stává pravdou "o věcech" či okolnostech. Text tak zdůrazňuje existenciální a aktivní charakter pravdy v lidském životě.
Subjekt a pravda
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 11. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Subjekt a pravda
Pochopíme-li svět jako orientovaný „prostor“, v němž orientovanost znamená prostě to, že cokoli se v tomto prostoru děje, děje se buď dobře nebo špatně, nebo přesněji: děje se buď lépe nebo hůře, a to ve dvojím vztahu: a) ve vztahu k této orientovanosti, k tomto poli plus-mínusového „sklonu“, po němž lze jít buď „po svodnici“ nahoru nebo dolů (anebo dlouho zůstávat na stejné výšce, tedy pohybovat se po ), b) ve vztahu k dané konkrétní situaci (která je ovšem také v pohybu, v proměně). „To pravé“, které by mělo být uskutečněno, provedeno v dané situaci, je tedy bytostně podvojně relativní, ale právě ve své „relativitě“ (tj. vztaženosti) není libovolné, nýbrž zůstává pod „normou“, totiž pod normou „pravosti“ (příp. pravdivosti). Co je však zcela rozhodující: „to pravé“ se může uskutečňovat jen tak, že je uskutečňováno konkrétními subjekty, tedy jejich akcemi, jejich prostřednictvím. A právě tyto akce musí být v nějakém směru přiměřené dané situaci (a situaci tu musíme chápat velmi široce, tedy nejen jako nějakou aktuální souhru okolností; ta je jen jednou stránkou či složkou celkové situace; velmi důležité jsou perspektivy časové). Pravda je tedy prvotně základně pravdou pro subjekt (pro subjekty) a teprve druhotně a odvozeně je pravdou o okolnostech, o věcech a situacích.
(Písek, 031105–2.)