Tento text kriticky zkoumá vztah mezi subjektem a skutečností a poukazuje na chyby spojené s jednostranným zaměřením buď na objekt, nebo na subjekt. Autor argumentuje, že „já“ není původní entitou, ale konstruktem vznikajícím ve vztahu k druhému. Ačkoli subjekt vytváří představy o svém okolí, tyto představy nelze zaměňovat se samotnou skutečností. Text odmítá tradiční zpředmětňování a navrhuje nové pojetí světa, ve kterém věci nejsou pouhými pasivními objekty, nýbrž subjekty různých úrovní. Skutečnost je tak nahlížena jako komplexní síť aktivních vztahů mezi těmito subjekty. Autor vyzývá k revizi našeho chápání reality a k překonání dualismu subjektu a objektu skrze uznání autonomní existence věcí jakožto subjektivních entit. Tento přístup vyžaduje brát vážně jak subjekt, tak vnější skutečnosti, které ho obklopují, a zkoumat jejich vzájemné interakce bez reduktivního zpředmětňování.
Skutečnost a subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 12. 2003
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2003
Skutečnost a subjekt
Je chybou chtít napravit tradiční zpředmětňování (které je odhaleno jako konstruování) tím, že vyjdeme od „já“. „Já“ je totiž také „konstrukt“, i když odlišného typu. „Já“ není – a ani nemůže být – ničím „původním“, protože se ustavuje výhradně ve vztahu k „ne-Já“, jímž ovšem není žádný „objekt“ („předmět“), nýbrž jímž je jiné „Já“, tedy „Ty“. To může znít poněkud pochybně, ale je to způsobeno tím, že jsme užili (po vzoru personalistů) právě těchto označení, totiž „Já“ a „Ty“. Tato označení nejsou vhodná pro celou šíři oněch vztahů, o které nám jde (a půjde). To, že nějaké „já“, tj. subjekt (jak je budeme napříště nazývat), vytváří své chápání svého okolí (tedy tzv. věcí kolem), ještě zdaleka neznamená, že tyto „věci kolem“ jsou jen jeho výtvorem. Jeho výtvorem je sice nepochybně představa „představující“, tj. vztahující se k tomu, co má představovat, ale toto „představované“ samo už v žádném případě nemůže být interpretováno jako součást nebo složka jeho představování (tj. jako složka jeho aktu představování). Tak jako bylo vážnou chybou se výhradně soustřeďovat na „předmět“ (objekt), a přitom zapomínat na subjekt, který se na ten „objekt“ soustřeďuje, je nemenší chybou zůstávat jen u subjektu a zcela zapomínat na ony „věci kolem“, na které se subjekt soustřeďuje a které se pokouší pochopit a poznat. Řešení je prostě v tom, že musíme vzít vážně jak skutečnosti, které má každý subjekt kolem sebe, tak i subjekt, kolem něhož ty skutečnosti jsou a který se s nimi dostává do kontaktu a pokouší se je poznat.
Samostatným problémem je ovšem povaha onoho „subjektu“: je skutečný? A pokud je skutečný, náleží ke skutečnosti, kterou má a poznává kolem sebe, anebo k ní nenáleží? To je ovšem jen jedna část problému; druhá spočívá v tom, jak jsme na počátku zpochybnili ten způsob myšlení a poznávání, který zpředmětňuje to, čemu se pokouší porozumět. Co když v té skutečnosti, která ještě nezpředmětněná obklopuje subjekt jako „věci kolem“, jsou ještě jiné takové „subjekty“? A co jiného by tam mohlo být, když ne „objekty“? Buď subjekty – anebo skupiny, případně „hromady“ subjektů – ovšem subjektů třeba nižší, ano i nejnižší úrovně. Co když je ten svět, v kterém žijeme jen obrovským množstvím subjektů nejrůznějších úrovní a (z jejich strany aktivních) vztahů mezi nimi? Pak bude třeba znovu promyslet a revidovat celé naše pojetí „skutečnosti“.
(Písek, 031228–1.)