Tento text se zabývá ontologickou otázkou povahy celku a jeho vztahu k jednotlivým částem. Autor vychází z příkladu trojice jsoucen a táže se, zda takové seskupení představuje nové, samostatné jsoucno, nebo zda jde o pouhý myšlenkový konstrukt pozorovatele. Klíčovým problémem je rozlišení mezi pouhou „hromadou“, která postrádá vnitřní soudržnost, a skutečnou „jednotou“, která je integrovaná v jeden celek na základě vnitřních principů, nikoliv vnějšího přičinění. Text naznačuje, že zatímco množiny či hromady jsou často ustanovovány zvnějšku, pravé jsoucno vyžaduje vnitřní integritu. Vedle této ontologické úvahy se autor krátce dotýká fenoménu zpřítomňování, přičemž porovnává magický účinek slova u lidí se způsobem, jakým pach přivolává skutečnost do přítomnosti u zvířat. Úvaha směřuje k hlubšímu pochopení toho, co činí jsoucno skutečným celkem a jakým způsobem se k takovým celkům vztahujeme skrze jazyk a vnímání.