This text explores the fundamental human experience of time and the adventive nature of events that encounter us from the future. The author highlights a paradoxical contradiction between the perception of time as something approaching us (such as adulthood or death coming toward us) and the actual direction of life’s progression from birth to death. While events are lived as a sequence from youth to old age, time appears as a force that "brings" these events into being. Drawing on Sophocles’ Ajax, the text describes time as both a creative and destructive force that reveals the hidden and subsequently obscures it again. This perspective is contrasted with the traditional Greek philosophical invention of causality, which seeks causes in the past and effects in the future. The reflection thus challenges conventional understandings of linear time and causality in favor of a deeper phenomenological insight into the nature of human existence and its temporal grounding.
[Čas – adventivní povaha událostí]
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 9. 10. 1998
- This is a part of the original document:
- 1998
[Čas – adventivní povaha událostí]
Základní zkušenost s časem nám činí srozumitelnou onu adventivní povahu událostí, které – ať už očekávány nebo neočekávány – nám přicházejí vstříc. Se samozřejmostí přitom očekáváme, že se různé předvídatelné „věci“ budou dít, zejména že tu také bude k dispozici čas jako předpoklad toho, aby se děly. Naše zkušenost se tedy zdá nasvědčovat, že čas přichází tak, jako přicházejí události. Když však k událostem přihlédneme blíže a když analyzujeme způsob a směr událostného dění, je nám zřejmé, že se na onen zmíněný dojem nemůžeme spolehnout, protože zkušenost se samotným děním nás přesvědčuje o tom, jak novorozenec přichází do rodiny jako „novinka“, jak roste a učí se mnoha věcem, dospívá a stárne, až konečně umírá. To znamená, že se jeho život děje od narození přes dospělost až k smrti, a to je směr právě opačný než směr přicházejícího času a přicházejících událostí. Naše vlastní dospělost nám v mládí přichází vstříc tak, jako nám smrt přichází vstříc celý život. A přece se jak našim blízkým, tak nám samým jeví náš život jako dějící se od mládí k stáří, nikoliv naopak. Naše aktuální dospělost je novější než naše uplynulé mládí, a naše aktuální staroba je novější než bývalá mladost. Kdysi dávno tomu dal zřetelný výraz Sofoklés, když nechal svého Aianta mluvit o nezměrném čase, který „rodí“ to, co dosud nebylo zjevné, aby to pak zase skrýval. Jeho formulace jako by naznačovala, že právě čas je „příčinou“ toho, že se vynořují věci, i toho, že zase pomíjejí a ztrácejí se z dohledu (či ze světa). To je však v naprostém rozporu s oním řeckým filosofickým vynálezem příčinnosti, který příčinu hledá vždy v minulosti a následek v budoucnosti.
(Písek, 981009-1.)