Strojový, zatím neredigovaný přepis

====================
10-1a.flac
====================
Ale zrychlení je stále, jo, ale zmenšuje se, jo, stejně tak je to s tou energií, jo. Že to zrychlení je stále a zrychlení je zrychlení. Že je stále, že to zrychlení je stále, jo. Furt ještě z toho zrychlení, tady nějaký pozitivní, kladný. Ale zmenšuje se, no. No, podívejte se, z denního, příklad z denní praxe. Když hodíte šutr do věžky, tak mu udělíte nějakou rychlost. A každej šutr, který hodíte do věžky, tak spadne nakonec na zem. Proč? No, protože zatímco vy jste byli schopni dodat sílu tomu šutru, jenom pokud jste ho měli v ruce. A jak jste ho pustili, tak už nemůžete na ní dál působit. Tak gravitace na ní působí celou tu dobu. Ačkoliv vy jste schopni v tom hodu překonat gravitaci, takže ten šutr opravdu vyhodíte, navzdory gravitací ho vyhodíte. No, tak ta gravitace, poněvadž působí furt, tak nakonec ho hodí zpátky doholu zase. Stáne, jo. No a tohle by muselo fungovat i tam. Ať jakoukoliv silou toho počátečního výbuchu byly ty galaxie od sebe odhozený, no tak gravitace je nutně musí nakonec dostat zase zpátky. To je, ta gravitace furt jejich rychlost musí zmenšovat. Rychlost musí zmenšovat. Můžu bych ještě dělat jenom příklad. Jako mi by zajímalo to řešení toho příkladu. Máme proužinu a udělí mi počáteční silu normálně rychlost. Takže se začne rostovat a teďka praskne. Vykonce se budou pohybovat toho rychlosti, které byla udělána, nebo co se s nima stane. Takový den, jakože prostě, že se toho rozprstnou dovolu ztratit. Já teď dost nerozumím ten problém. Ta gravitace, která se snaží normálně zpátky dostat do motoře. Ta gravitace stále působí, ale zmenšuje se. Protože se zdajou od sebe ty dva předměty. To prasknutí by bylo charakteristikou toho zmenšujícího se gravitečnosti. Jak se se stane s tím a konce? To závisí, jaká bude působí na ten jeden konec síla. A kde by byl ten druhý konec upevněný? Ty konce nejsou upevněný. Bude ten jeden konec upevněný, nebo záleží na tahání. To je takový příklad. Prostě normálně byla v ružině udělána rychlost předmětí. Ale i na jednu stranu, nebo na obě strany? Na obě strany. Takže je to takto rozstavováno. Teďka se vzmána, že kdyby se vše přetrhne. Co se stane s tím a koncem? Kdyby se vše přetrhlo, by mě zajímalo. Jestliže oba konce jsou volní a oba jsou celé pružiny jako celé. Je vyhozená. On myslí, že na konce pružiny působí nějaké síly, které tu pružinu rozstavují. Ta pružina je její udělená síla, která začne rozstavovat normálně tu pružinu. Proti ní působí gravitace. Počkejte, to může být jedna síla. Musí být dvě síly pak. Takže jsou to dvě síly v tom počátku. A teďka se začne rozstavovat. A teďka najednou ta pružina trastne. Každá část té pružiny poletí tou rychlostí, jak nám ukáže ten lichoběžní skládání síl. Ty síly, které táhly proti sobě, jedna a druhá se složí s působením gravitace a s působením té původní síly, jakou byla celá pružina vymrštěná. Ještě musíš ovejčít něco na to přetržení. No, něco na to přetržení. Tam něco taky bylo slížení. Prostě v zásadě to je otázka... To je totiž vlastně vesmírem. Je to taky stejně takhle řešitelné. No, moment, moment, to je... Proto se dá vyřešit. A skutečným způsobem představuje udělaná počátka. Musí znát, jaká je rychlost, jaká je pevnost pružiny, a pak tam můžeš vypočítat například. A jestli teda obaříš o tom nějakou gravitaci, jestli se ti to zajímá, nebo... Né, tak my měli jsme přímo o ten model té vesmíry. Ta pružina jako ta gravitace, jo? Né, moment. Prosto ta pružina. Prosto gravitace. Ta pružina není jako gravitace. Já právě jsem nechápal, v čem je přirovnání. Ta pružina, čím víc se rozstává, tak tím... Je to větší... Je větší ta síla? No jistě, tam je větší. U gravitace, ta gravitace ubejvá. No to právě to jsem chtěl nahranit tím, jakoby ta pružina praskla třeba. Byla jich pěta, teďka se tím praskla. Ale to... To ne, to ne. No, to je to. Ale tím, když... To prasne na jednou, tak to ubejvá. Když vy uvádíte ten příklad s tím kamenem, tak tam sám dodržujete zákon zachování energie. Je stejně tak, že to nelze přirovnávat k tomu rozpínání toho vesmíru. Zachová se tam energie, nebo nezachová? Vy když budete připouštět, že dochází k tomu, že to zrychlení je, i když se zmenšuje, tak předpokážete dodávání nějaké energie ještě. Jo, protože stále hovoříte z té pozice zákona zachování energie. Mám ten dojel teda. No to ne. Kdyby... Ne, kdyby platil zákon zachování energie... Ano. ...tak by se vesmír nemohl... Kdyby byla na pořádku udělána jenom nějaká... Tak by se nemohl rozpínat tak, jak to vyšťuje astronomie. V případě, že by se připustila, že je ještě od někud dodávána nějaká energie. Od někud. Tak to není zachování energie ovšem. Jak to? Než je dodávána. No ale v rámci čeho se zachovává ta energie? Teď je otázka. Tak co, tak je vesmír soustava izolovaná, nebo není? No, říkali jsme, že je jakoby částí toho vákula, ne? Ne, to jsme říkali. Ne? To je bublina ve vákul. V nejlepším případě, ale ne část vákula. Bublina. To byl... Něčeho jiného. Vesmír není bublina. Vesmír není vakum. A to by ještě... Že se vrátím kouzíček jako na zpátek, ale změřujeme to taky k tomu. To by znamenalo to, že když dochází v tom vaku k různým fluktuacím, kdy náš vesmír je jednou z těch fluktuací, je možné, aby se ty, že během vzniku toho vesmíru, během trvání vesmíru vznikne ještě jiná fluktuace, dojde k ještě jiné fluktuaci, a mohou se tyhle fluktuace navzájem ovliměvat? To je otázka. Ve směs mají ty zastánci, no tak jsou různý, no ale tak někedy říkají, že neexistuje nic jinýho, a jiný říkají, že pokud existuje také vesmíru víc, tak každej má svůj časoprostor. A nemohou se zase překlývat tyto časoprostory. A navzájem nejsou schopní žádných interakcí. No jo, ale to je hrozně těžký. Jo, to je domněnka jenom. Ale někdo může tvrdit, že naopak tyto vesmíry se mohou částečně překlývat, tím jakoby ten jeden vesmír může dodávat tomu druhému nějaké energie, tak dále, že to je takový... Jistě, ale musíte předpokládat, že vzniká další vesmíra, zase máte termonomický zákon čudu, až vzniká z ničeho. No pak je ještě teda ta otázka spojení teda toho vakua, vakua s tím vzniklým vesmírem, že? Pokud se teda oddělí a... Což je jako... No proto vakuum platí, pokud jsem tomu rozuměl, že částice vznikla z ničeho, může být tím hmotnější, čím krčej je doba jejího trvání, to je do okamžiků annihilace, a teď nikoliv annihilace v tom běžnému smyslu, nebo ještě také skutečný annihilace, že? A za druhý, čím... To stačí. To druhé není třeba ovádět. Čím je ta částice, má krčej život, tím může být hmotnější. A teď z tohohle je výjimka, že za určité okolnosti, když ta fluktuace, co do hmotnosti přesáhne určitou mes, tak najednou přestává platit, že by musela okamžitě zase být annihilována. Nýmbrž, najednou tam dochází, k nějakému jinému procesu, to je k vývoji... Mě na tom zaráží jen jedna věc, že bylo to už řečeno, že s tím velkým třeskem dochází ke vzniku jistého časoprostoru, že? A teď se hovoří i o jistém časoprostoru umu vacua, které prakticky je před velkým třeskem, že? Tak hovoří se o jistém časoprostoru vzniklých fluktuací, že? Jednotlivých fluktuací, to znamená, tam neexistuje žádná ta superstruktura, o kterým můžeme mluvit u našeho světa. Tam má jenom každá ta jednotlivá fluktuace, která se vznikne. Našeho světa, tam má jenom každá ta jednotlivá, fluktuační, primordiální událost, nebo nějaká, možná jestli je to vyšší, prostě nějaká ta virtuální událost, že má svůj časoprostor. Ale neexistuje společnej časoprostor, nějakej pře sebe, pře... Ano, ale jak my z toho našeho časoprostoru můžeme cokoliv soudit o časoprostoru jiných fluktuací? No, jak to nevím, ale jak můžeme vůbec soudit, že nějaké virtuální fluktuace jsou? No, protože tu a tam zaregistrujeme nějakou interakci v našem světě, kdy nějaká částice, která tam nebyla a nemohla být, kdy najednou se tam náhle objevila. No tak s toho usluzujeme, že nějaké takové virtuální částice jsou. No a teď je tady teorie, nevím jestli je to vypočtené, nebo jestli je to jen někoho to napadlo jako geniální nápad, nebo co. Že prostě je těch virtuálních částic strašná fůra a jenom naprosto vý... jaksi zlomeček tisíciny procenta, nebo co, těch virtuálních částic se dostává do interakce s naším světem. Ano, ale takže předpokádáme taky teda, že ta virtuální částice, která vznikne, je jistým vesmírem. Takže dochází... Není jistým vesmírem, protože okamžitě uhyne. Věřte, ten vesmír sice taky uhyne nakonec, ale najednou dostává tam prostě najednou jakousi... prostě jak se nadejchne. A dostává jakousi dobu života, která je naprosto nesrovnatelná, nebo nekoordinovaná, neodpovídá té hmotnosti toho vesmíru. Opovídalo by to tomu, že i jinej vzniklý vesmír by mohl zasáhnout do našeho vesmíru. Ne, nemohl, protože to je virtuální částice... Ale my jsme říkali, že ty virtuální částice zasahují do našeho vesmíru. Interagují. No. Výjimečně. No a proč by nemohla teda i vzniklý vesmír... No tak výjimečně nějak by to někdy nějakej mal... Ale to je právě otázka, ze jakých okolností vůbec může takový interakcí dojít a kdy virtuální částice se vůbec může vyskytnout jakoby v našem časoprostoru a kdy je zcela mimo a nemůže dojít. To já nevím, já tomu nerozumím. Protože ta virtuální částice by v zásadě se měla objevovat i mimo časoprostoru. Jakým způsobem může dojít? Já jsem čet nějakej citát, kde se uvažuje o tom, že v zásadě by v rámci našeho vesmíru mohl někde vzniknout ještě vesmír další. Že normálně vznikají naprosto samostatně, ale že by se omylem mohlo stát, vznikne ještě v našem vesmíru taky další vesmír. Což by byla katastrofa, protože ten vesmír by se začal rozpínat a působil by v šílenou věc v našem vesmíru. To je jediná záležitost. No ale v zásadě, že to je možný, já nevím. Já tomu dost dobře nerozumím, jak oni si ten časoprostor představujou a jak by jim to vyšlo matematicky, fakt je, že jsem čet citát, kde tohle bylo přepuštěno, že by mohl vzniknout, ale asi zcela výjimečně. No ne, ale pak by to, když to z hlediska fyziky nejsme schopni nějak tam vysvětlit, a dalo by se to potom vysvětlit z toho našeho povědí událostí. No tak já si myslím, že by to jistý možnosti... Já jenom říkám, nechci, abychom to teď probírali, protože to je asi větší. Když nám to nejde z jejich hlediska pochopit, tak by to mělo být možno vysvětlit z našeho, faktorního hlediska nějak přizpůsobit. No já tímhle směrem chci jít. Mně se zdá, že přinejmenším jedna potíž, jedna překážka nebo jeden rozpor v těch představách té současné astrofiziky, že by se dal překonat, odstranit, když si rozebereme pojetí kauzality, s kterým oni pracují. A podrobíme-li to pojetí kauzality kritice a naznačíme základní rysy alternativy, která spočívá v tom, že budeme vycházet z přítomnosti, která reaguje na minulost, a ne z minulosti, která působí na přítomnost. Místo kauzálního působení budeme pracovat s reaktibilitou, takže si umožníme jít krok za ty zákony zachování. Protože zákony zachování platějí na úrovni znišnění. A v podstatě platějí proto, že události se navzájem k sobě chovají. Nikoliv tak, že by tady existovala nějaká objektivní setrvačnost. Já se domnívám, že by to bylo jakési řešení, ale protože nejsem fyzik, tak to nejsem schopen dát do nějakej formulí matematických. Musím čekat na chvíli, kdy nějakej fyzik bude ochoten to nějak udnout, tenhle nápad, a pokusí se to svým způsobem na úrovni fyzikálních formulací do tomu dát jakýsi výraz. A buď prokázat, že to je nonsensa, nebo do té doby, když to někdo prokáže jako blbost, tak jsem tomu nějak nakloněn. To je asi dost těžké, že o to nepředmětnou stránku... Tam není kvantifikovatelná. Nicméně to nebude možná. Když už musí oni, přestože nemůžou kvantifikovat nebo prostě vyjádřit velkej třesk a musí ho dát jako mes a nikoli něco s čím se dá počítat, tak proč by to nešlo jinak? Proč by podobně se nemohlo pracovat s každou skutečností? Ano, teď víme přece, že můžeme předmětně mluvit o nepředmětné. Tak podobným způsobem by se i předmětně dali vyjádřit nepředmětné záležitosti. To všem blbě. Tak to je předmětně. Poněvadž řekneme předmětně, tak se tím buď může myslet na tu okolnost, že jsou tady nějaké intence. A nebo se může myslet na to, že ty intence se vztahují k intenciálním předmětům. Predmětní myšlení musíme rozlišovat. Jestliže předmětní myšlení vytvořuje předmětnost těch intenciálních předmětů, tak pak o všem to předmětně nemůžeme mluvit o nepředmětné skutečnosti. Každá předmětnost nese s sebou nepředmětnost. A právě naučit se pracovat s tou předmětností, tak abychom si byli vědomi té nepředmětnosti, to je to. Právě, že je to nejlepší. Předpoklad je, že vlivem určitý tradice, že došlo k jakémusi zneschopnění našeho myšlení, aby... k vytvoření jakéhosi neschopnosti myšlení se zabejívat nepředmětnou skutečností. To předpokládá zároveň, že tady je něco jako nepředmětná skutečnost. Čili rozdíl mezi předmětnou skutečností a nepředmětnou skutečností. Vývojem posledních dvou a půl tisíc let došlo k tomu, že myšlení si všímá jenom té předmětné skutečnosti jistý relikty schopností zabejívat se nepředmětnou skutečností má poezie jako jakejsi pozůstatek po mýtech. V mýtech bylo běžný, že naopak ta předmětná stránka vypovídání neměla váhu, na tu se nedávala důraz, to byla jenom taková štafář, takže nikoho neurážilo říkat, že svět vznik tak, že se z moře vynořila želva a na ní se postavil slon. Protože to bylo nedůležité mluvit o moři, želvi a slonovi, to byla ta předmětná stránka, nikoho to nezajímalo, ale jak se o těch třech mluvilo, jak to líčení tam bylo, to šáhalo k čemusi podstatnímu a to bylo to podstatné, co tehdy lidi zajímalo a co bylo atraktivní na tom mýtu. Čili to, co nám dnes všejaké badatelé přinesou z Indonésie, jsou naprosté bláboli a nikdo netuší, o co vlastně šlo. Chci to demonstrovat jednak na mýtech, o kterých víme trošku víc, z literárních všejakých záznamů a zejména na poezích, která dodnes s těma nepředmětnýma konotacema nebo intencema pracuje. Čili jsou tady dvě roviny. Rovina, tak říkajíc, ontologická, i když to je nepřesný, která rozlišuje mezi skutečnostmi předmětnými a nepředmětnými, respektíve mezi předmětnou a nepředmětnou stránkou skutečnosti. A potom rovina noetická nebo nozeologická, která upozorňuje na to, že existují v mluvení a vyšlení, což patří vždycky k sobě, dvojí intence nebo dvojí konotace. Lépe snad intence teď říkat. Jednak intence předmětný, jednak nepředmětný. Pokud držíme v ruce opratě v obou intencích, tak jsme ty skutečnosti právy. Pokud ale se na intence nepředmětný vykašleme, to není, že bychom jich nepoužívali, to nejde. Jich stejně používáme, jenomže nedáváme na to pozor a zajímáme se jenom o kontrolu, jenom ty předmětný, tak se nám začne jevit každá skutečnost jenom jako její předmětná stránka. A ta nepředmětná stránka se nám stává ničím. Takže my do oblastí nic, toho čemu říkáme nic, zastrkujeme spoustu skutečností, respektive stránek, celou stránku té skutečnosti, jaká je skutečná. Protože skutečnost nikdy není jenom předmětná. Tak to je takový základní schéma. A teď, aby to bylo ještě srozuměnější, tak se tomu dává časová dimenze. Co to je, nepředmětná skutečnost, musíme být. Odmítneme především tu tradici, která pracovala s archaí, které byly ryzy předmětnosti. Žádná ryze předmětná skutečnost neexistuje. Ryze předmětná skutečnost neobstojí. Buď je jsou skutečnosti konkrétní, konkrétní od konkrésko, s rustám, čili jsou to normální skutečnosti, s kterými se setkáváme, jsou srostlice předmětní a nepředmětní stránky. Ryzi předmětnost neexistuje. Ryzi předmětnost znamená konec. Každá předmětnost je nesena nepředmětnost. A pokud celá nepředmětnost je vyčerpána, přejde v předmětnost, tak předmětnost je annihilována, je likvidována. Má nějakou přetrvačnost třeba, jakousi dobu přetrvává, ale v podstatě se hroutí, rozkládá, ničí. To znamená, že existuje jakýsi základní časový rozměr každé skutečnosti, proto odmítáme substanci, která stojí pod změnami. Jsou tady jen změny, a to změny ovšem ne jen tak, jak se řekne změna, nibyž jsou to události. Jsou to změny, které jsou vnitřně integrované, mají začátek, průběh a konec. Před tím začátkem je nic, ten začátek nevzniká z ničeho, nebo něco jiného ta událost, nibyž končí do ničeho. Existuje základní skutečnost tohoto napětí či rozpětí mezi začátkem a koncem, to je ten časoprostor tý události, v kterým se odehrává to událostné dění. Dění událostné v tom smyslu, že to není proces od nekonečna do nekonečna, nibyž že to je od začátku do konce. Proto událostné, konkrétní událost. A v rámci této události se něco děje. To, co se děje, to se pak říká, že analýzou, to znamená, například zajímavý na tom je, že tam je třeba předpoklad právě kvůli tomu, strašně důležité je ten model v kterém se pojedou události. Jako v matematice se vyhánějí některé funkce do extrému, abychom se něčeho domákli, tak tady je velmi dobré vyhnat pojetí událostí do extrému, to je vymezit nejmenší možnou událost. To znamená, že už menší není možná. Přesto však to je ještě dění. Je nějakej začátek, průběh a konec. Ale přesto, že toto dění existuje, tak to není dění, který by byl rozdělitelný na menší. A na tom se pak ukazuje, co to znamená, že v tom průběhu je vždy událost celá. To platí ovšem o všech událostech, nejen o těch mini modelek, v každém okamžiku se mění celá. To není tak, že by událost byla složená z jakejsi složek a postupně ty složky se střídaly. V každém okamžiku se událost mění celá. A jak? V tom smyslu, že v každém okamžiku je přítomna celá. Jenomže něco z té události je přítomno v daném okamžiku. Je přítomno jako minulé, něco jako přítomné a něco jako budoucí. Čili v každém svém okamžiku je přítomna událost celá, ale to složení té přítomnosti se mění. Takže to, co na začátku bylo budoucí, přítomno jako budoucí, to postupně se zmenšuje, stává se přítomným jako přítomnost a tím přechází do přítomného jakožto minulého, až nakonec všechno bude přítomno jako minulé a událost skončí. V tom smyslu přestává mít svůj význam. Protože místo kauzality tady, to je místo působení z minulosti do budoucnosti, tady je potřeba zařadit jiný schéma, totiž reagování přítomnosti na minulé, eventuálně na budoucí. To je strašně důležité, to reagování na budoucí, ale necháme stranou. No a reagování na minulé, to je schopnost jedné události, aby reagovala na jinou událost. Tato schopnost interakce, v případě, že jde o události, co je tak blízké, že se v časoprostoru překrývají nějak, tak samozřejmě je možná interakce obojím směrem. Na sebe mohou reagovat dvě události, takže A reaguje na B a B reaguje na A. V případě, že jsou za sebou, tak ta A už končí, když ta B na ně začne reagovat, takže ta A už nemá téměř možnost, nebo vůbec žádnou možnost reagovat na B. A protože jsi ještě setkala, že je možná a tak dále. Čili tam místo kauzality funguje reaktibilita a my tou reaktibilitou musíme vyložit to, co obvykle se vykládalo kauzalitou. Ale já toho nechám, my se to někdy stejně dostaneme, ale ještě jsem se jenom tak okrajoval. Jaký je původ těch myšlenek, které začíná kde? Kde se tady vzácně vzalo tohle pojetí? To kauzální? Ne, tohle to, co jste tady předestřelil. Co mám na to povídat? Některé prvky se najdou, ale když jsem se chtěl modelovat událost, a zejména modelovat primordiální událost, tak s tou jsem se zetkal u Ajdebda. Všem ten to dělá jinak, a zejména je to film o světské tradici. Musí se to přeinterpretovat, ale kdybych to nečetl, tak bych na to nikdy nepřišel. Něco z toho jsem psal ve svý disertaci. Zvněšňování vnitřního, to je uhédla. To jsou prostě různý prvky, které se dají vysledovat, ale ta reaktibilita, určitý myšlenky jsou u Kozáka, který ten termín reaktibilita vymyslel a zároveň s oblíbou říkal, že reaktibilita má hrubý rastr, což je strašně důležité, nebo daloby se říct, má vysoký práh. Tady například je strašně zajímavá věc tahle, že z venčí je monáda strašně jedna jako druhá, ale uvnitř jsou strašně komplikovaný, a tam se toho děje spoustu a každá je jedinečná, odlišuje se od jiný a tak dále. Tohle je možné zachovat třeba v tomhletom pojetí asi do té míry, že třeba každej atom fakticky může být individuální, že můžou být rozdíly mezi atomama, jako jsou rozdíly mezi lidma. My o nich nic nevíme, my k ním nemáme přístup. Ta naše schopnost je jenom zabývat se s nimi ve velkých množstvích, ve velkých číslech, kde ta individuálnost zaniká. Navíc, když chceme třeba zkoumat nějaký jednotlivý atom, kdyby to šlo, to vůbec asi nejde, tak my musíme jako prostředku k tomu zkoumání použít jiných atomů. My nejsme schopni vejít v kontakt přímo s atomem, pomocí jiných atomů. A protože to zatím neumíme, tak to děláme tak, že s určitým druhým atomům docházíme do kontaktu pomocí obrovského jiného množství nějakých částic. Co to znamená? My vůbec nezjišťujeme, jaký ten atom skutečně je. My zjišťujeme jenom, jak ten druhej atom na ten atom je schopen reagovat. Čili my jsme omezení reaktibilitou toho atomu při zjišťování, co to je atom. No ale jestliže je mezi tím nápadnej rozdíl. Atomů může být nesmírně složité a reaktibilita jeho může být úplně minimální. Ten rastr může být strašlivě hrubý. Takže jeden atom není schopen, sice není tu monádu laibnicovou, že by neměla vůbec žádné oknání dveře. On má strašně hrubou místo okna, tam má takovou dílu nějakou, nevelkou. A ještě neprůhlednou zcela. Na co to znamená? Náš obraz světa je závislej na té nejnižší úrovni reaktibility. My vůbec nevíme, jaká je skutečnost ve opravdu. My víme, jak se jeví skrze tyhle blbý primitivní díry těch nejjednodušších atomů nebo ještě supatomárních elementárních částic. Až tím to všechno prochází. A co neprojde třestemné práh, který je strašlivě vysoký? No tak my se nedovíme. Celý svět kolem nás vypadá jen tak, jak vypadá v důsledku těch reaktibilit. To není svět těch skutečnejch skutečností. Nejbrž to je svět těch reakcí jedních skutečností na druhých. A těch nejnižších úrovních, no tak pochopitelně, je to strašně promrskaný a zjednodušený a zprimitivnění, redukovaný a já nevím, co všechno. Ještě poslední věc a už v opravdu skončíme. Máme v Čechách pozorovnýho chlapika, herčíka, možná jste to jméno slyšeli. Ten špatně skončil, začali v Brně dělat nějakým radionizotopovým, nějakým udělením, nic takového. No ale tento chlapík byl neobyčejně inteligentní a já osobně mu vděčím za upozornění na Weiss. Já poprvé jsem četl o Weiss-Hedovej kuněj v knížce Život na rudy, kterou vydal za války. A tenhle chlap po válce vydal, který matematiku a fyziku v cestách k vědění, tehdy jak to vycházelo po válce, vydal úvod do kvantové biologie a potom napsal takovou velkou kvantovou biologii tu z toho větší knihu. Tam zastává pozorovnou představu, asi falešnou, ale pro inspiraci, myšlenkovou, je to náročná četba a tak dále, ale strašně zajímavá. Totiž on tam vychází z takového představu, že organismus je jenom zesilovací aparát. Ale že to, čím organismus žije, že to je život jednoho nebo několika málo centrálních atomů. A všechno ostatní, všechny ostatní atomy fungujou jenom svýma vnějšíma stránkama, aby poskytli příslušné zesílení, aby ten život na venek se projevil v životě toho organismu. No a teď on říká, to nám umožňuje, to mě je velká myšlenka, to nám umožňuje zkoumat mikroatomové děje pomocí organismu. Protože ty organismy jsou přirozenými zesilovacími přístroji, které nám ukazují, co se vlastně děje v atomu. Jenom to musíme rozlišit, co je zesilovací přístroj sám a jeho technické procesy a co je to, co je zesílené. To musíme rozlišovat, to se musíme naučit rozlišovat. Jako když někdo má rádio, tak prostě musí rozlišovat knoflíky a kondenzátory a tak dále od Beethovena, který ho poslouchá. To prostě nemůže prýst dohromady. Podobně je potřeba študovat organismy. Od tu kvantový biologie prostě kvantový děje v atomu zesilovány. Pozorovná věc, doporučuji vaši pozornosti. Ta malá knížka je celkem malá, musím tu mám 200 strán, a má malej format, to se přečte za dva večery. Tak to je jenom myšlenka, která ukazuje tu možnost, že v atomu je celý svět. Jak se dřív říkalo ve středověku, že člověk je mikrokosmos, tak mikrokosmem je atom sám. Ten vnitřní život atomů je ohromně třeba bohatej a my o tom nevíme proto, že reaktibilita těch atomů je tak hrubá, má tak hrubý raster, má tak vysoký práh, že z toho bohatství vnitřního zůstává jenom nějaký pár blbůstek a my z těch blbůstek pak formulujeme zákony zachování a takových problémů, která může být.

====================
10-1b.flac
====================
Takže on se teda zrychlí. No toho právě jsem nerozuměl. Jestliže na začátku to zrychlání bylo mocnější, a i teď se ještě neustále zrychlí, tak vůči čemu se teda zrychlí? Nebo v jakém smyslu se zrychluje? No, v tomto zrychlení se zrychlí, když se zrychlí, když se zrychlí, když se zrychlí, když se zrychlí. V jakém smyslu se zrychluje? No, to se srovnává se setrvačním stavem, že? Tedy pohyb je, vlastně každý těleso má tendenci buď zůstat v klidu, anebo v pohybu přímo červenou. Jedině, když na něj působí nějaká síla, tak může měnit svou rychlost. Když ta síla působí trvalé, ve smyslu kladném tedy dochází ke zrychlování. A to zrychlení je jiná veličina, než rychlost sama. To zrychlování, to je, to přidává té rychlosti, že? No, a teď jde o to, že pokud uložíme veškerou rychlost, uložíme veškerou sílu do velkého třesku na začátku vesmíru, tak není důvodu, proč by docházelo ke zrychlování. To znamená, maximální rychlost může kterákoliv i nejvzdálnější galaxie, maximální rychlost může mít tu, kterou získala na začátku. Nemůže mít větší rychlost. Je evidentní, že tomu tak není. Že galaxie, které jsou od nás velice vzdálené, že se vzdalují rychlostí větší, než ty galaxie, které jsou namlíž. Takže v tomhle smyslu se teda povodí oslábnutí. Ne, hele, já jsem to vmyslela. Máš rovnou nějakou rychlost, která se nemění. Nemění se, protože nepůsobí žádná síla, takže rychlost je pořád stejná. Ve chvíli, když začne působit síla, dochází ke zrychlování nebo k zumavování. To zrychlování může být furt stejný. To znamená, že za stejný časový interval se mi to zrychlí stejně. Takže ta rychlost furt roste, ale to zrychlení je stále. Ale mě může taky růstnout zrychlení, nebo se zpomalovat. To znamená, že rychlost rostečí vám pomalec. Takhle to je. Ještě tu můžeme být zasáno. Teďka, co řeknu, to mi není jasné, ale to spíš připáhá jako otázku. V povztatě to, že vesmír se rozpíná, to je výsledek rovnováhy mezi gravitačníma silama a vesmírem. Protože to, že se ta rychlost toho vesmíru řečí, to není na úkol toho, že se ta gravitační síla snížuje. Nejenže ta gravitace i když se snížuje ze vzdáleností, tak furt je síla. Když si představíme, že velký třesk byl někde na začátku, tak ta síla byla na začátku, tak ta gravitace byla na začátku. Takže jednou musíme tě převládnout ta síla. Ta síla je jediná, jestliže nepůsobí žádná jiná. To je jednak. Ale navíc my pozorujeme, že ta gravitace nepřevládá. Já bych měla návrh na řešení toho, co jsi říkal, že musí působit, i když nebol výbuch v časoprostoru, tak ten výbuch musí být v případě, že by byla na počátku udělaná nějakou sílou rovnou měnná rychlostím galaxie. Kdyby nějaká síla zapůsobila na ten časoprostor, takže ten by se rovnou měnně zapůsobil. Tak máme tady rovnou měnnou rychlost těch galaxií, které se rozpínají od sebe rovnou měnně. A k tomu když přidáš spostupně slábnoucí rozpínání časoprostoru, dostaneš zpomůn zrychlení, který se teda zmenšuje, ale pořád je dost zrychlený. Tak dál jsem nevěděl určitý sotrvačnosti v tomto smyslu. No, to by byla sotrvačnost, která tady byla teda vlastně popřena nějakou funkci, kterou povzpomínáme. Jakmile tam uložíš jakoukoliv sílu a řekneš, že tímto skončilo a pak už teď žádná síla. Ať byla původně ta gravitace sebe neschopnější, proti tomu nějakým zásáhnou a byla v nepoměru, nepoměrně menší, tak tím, že působí furt, tak musí dostat... Já nevyvracím niktero. A myslím si, že stejně na palic předvládne. Ale bych chtěla, aby ti myslela, proč se teďka ještě dochází ke zrychlování. I když pomalejší. No, to právě toto nejde. Jak by mohlo docházet? Mně to není jasný. Tak když na začátku je nějaká síla, která to od sebe rozfoukla, a ta už nepůsobí... Počkej, toho chceš rozfoukat. Co? Já jsem říkala, že bych to rozdělila na tu část, kdy od sebe se pohybují rovnoměrně ty galaxie. To je síla na začátku a pak už jenom rovnoměrně výbory. Ale k tomu, když přidáš ještě stále slábnoucí se rozpínání vesmíru, jako doznívání výbuchu, jako doznívání výbuchu časoprostoru, setrvační, který postupně upadá, no tak dostaneš do nich jenom rychlost. To vůbec já zaprvé nechápu. Pro to, co udostám, je v tom, že se rozděluje hmota a časoprostor. To je rozchodnutí. To je teda už jasný chyba. Ale když o to odhlídnem, no tak... Já nevím, jak teda... No hele, tak běží od sebe dvě galaxie rovnoměrnou rychlostí. A k tomu se mi ten prostor mezi těma galaxiema rozpíná. To nebude rovnoměrný. Je to pořád rovnoměrná rychlost. Pokud se mi nemění rozpínání výbuchu, je tam prostor. Tak se nerozpíná rychlost, jenomže kdyby se rozpíná čím náhodou, se ti galaxie od sebe rovnoměrně pohybují. No to je ten základní. No že jo. Musíme si uvědomit se vší rezervou o tom, takhle hovoříme, protože tady nemáme nikoho, kdo by to měl v malíčku. Možná, že ty argumenty jsou v něčem vadný, že to se ukáže. Takže například z toho vyloučujeme ten čas, že vlastně říkáme rozpínání času prostoru a předtlháme si rozpínání prostoru. No například neuvažujeme dost. To je pravda, ale nevím, co by tam mohlo být. Takových tak problémů je víc. Například druhý takový problém, k tomu se máme ještě dostat, ale jenom to tady teď naznačím, protože je to svým způsobem taky problematický tím, jestliže určité množství zharoucené hmoty vytváří podmínky pro černou dílu, tak jak je možný, že při prvním v prvním okamžiku vzniku tohoto světa, že nevznikla jedna velká černá díra a tímto skončí. Jak to, že z toho vznikly světy? No přece to musela být gigantická černá díra na začátku. Tam ještě byla nestrukturovaná tato matérie. Tam bylo obrovské spousty částic, jak to, že tam vznikla? Ty černé díry jde o to, že je to hvězda železná. To je v podstatě, že je to železná hvězda, takže další monokulární reakce to hvězdu může vyrovnala a drží tlak. On je tam vůbec, už nejsou prvky. Tak jako v počátečním stáří. Železná, to je, kde která hvězda, těch je strašná fura. Pak jsou neutronový hvězdy, kde už vůbec žádný. Ale pak už se zhrutí i ten neutron, a je právě jenom ten, jak se to jmenuje, švarchilu v průměru. Já jsem to ještě mluvil úplně o počátku, když se vyměnila ta hvězda do černých díry. Ale tady jde o to, že ta mota, z kterého vzniká černá díra, je železná. Další téma, rukování reakcí, se nezískává. Ty, které jsme zažili, už nezískává energie, která by dál popálila na tyto díry. To znamená, že by ten tlak toho sáření, že by působil proti tomu tlaku tý gravitace. A proto se ta černá díra zhraudí, protože už nepůsobí proti tý gravitaci nic. Nyníže v tom počátečním stádiu toho vesmíru, tak si myslím, že ten tlak toho sáření asi existoval proti tý gravitaci. Ale to je jistě. Moment, moment. Že existoval, ale jak to, že to ta černá díra pustila? Protože ta gravitace musela být obrovská, daleko větší, než u jakýkoliv černé díry. A nebo je potřeba předpokládat, že ten původní rozměr vesmíru byl větší, než ten švacilův polovměr. Což je taky kuriózní. Se mluví o bodě, o suprahmotném bodě, nebo o vejci nějakým. A ten švacilův polovměr pro zemi dělá asi 9 mm. Aby se země zhroutila na průměr menší než 9 mm, tak se z ní stane černá díra. Pro slunce je to kolik to bylo, Jano? 9 mm. Ale bravo. Tak centimetrů. No asi 10 cm. Takže slunce, když se smrští asi na zhroutí na prostor asi 10 cm, tak je z toho černá díra. Kdybyste si představili jak obrovský by musel být ten vznikající vesmír. Žádnej důvodní rozměr. Žádnej pod. Když slunce 10 cm, tak vesmír musel být větší než slunce. Ale ten čvrstlý důvodní poměr záleží přece na hmotnosti. No ještě. Opoměr by se nebyl větší než takhle. I kdyby byl velký ten vesmír, tak by byl ten vznik na hmotnosti. Tak stejně by to nepřekročil nebo překročil. A co to znamená říkat, že to neměl žádný vzměr? Že prostor vznik teprve a potom? Jo, je mi to nejasný. A zejména mě je nejasný, když z jedné hvězdy veliký nějaký může vzniknout černá díra, tak jak to, že z té černé díry když už nic prostě se nedostane ven, tak jak to, že se teda z velkého třesku, který musel být super černá díra, tak to, že se dostal ven celý ten vesmír. Ono si něco ohořilo o vypařovančený díry, protože já jsem vůbec nezapítal žádný zprávy o tom. Někdo prostě vnesl nějakou cestu, jak ty černé díry můžou prostě zmizet, protože to jsou prostě pro nás mrtvý objekty, které by tracili pro nás význam v tom případě, kdyby se stojí tak, jak sloužila. No všem, gravitací si nechávají. Ale projít dokázník nějakému vypařování černí díry, ale já jsem vůbec nezapítal. Já jsem o tom taky jenom slyšel. A mimochodem černí díry nevznikají ze železnejch věst. Ono totiž takhle, ty věsty dělají takhle rukáň. Já to bavím tomu, že ještě velká hvězda tohle není železna. Takže ještě k tomu, kde to se mluví, když se mluví o nevolukulárních teplných smrtích vesmíru, tak v podstatě se taky mění tohle z toho, že teda nakonec všechno se ustálí na železe. Ale zatím ještě k tomu nedošlo. Takže žádná hvězda není železna a černí díry jsou. A vznikly z něčeho měně, ale ještě ze železnejch věst. Ale vznikly, víte, tam probíhala ta termoédenná reakce, až postupně to stojí v železu. A jak to vzniklo v tom případě černá díra? Gravitačným zhrůcením. A jak mohlo vzniknout gravitačným zhrůcením, když tam existovalo záření, které... Nestačilo. Hele, opravdu jako... No, já nevím teda. To gravitační zhrůcení, to jde na etapy, co já vím. Zaprvé první termonukleární. Tak především teda je tady plyn. Že oba k plynu. To si budeme teda teď jako říkat, co kdo víme, že jo. S přečtením. To nikoli s nějakým nárokem na správnost. Tak nejdřív gravitace způsobí, že nějaká ta fluktuace toho plynu, vzniká výrb a gravitační smršťování plynu uvnitř zahřejvání. To zahřejvání způsobuje, že se to gravitační smršťování toho plynu, že se spomalí, protože při zahřátí samozřejmě se vzůstá objev. Takže to nějaký čas takhle vypadá. A v tomto zahřátém plynu, který je původně mrazivý, dojde k situaci, která je podobná tekutině. Plyny se v podstatě chovají jako tekutiny. Třeba když odevřete ledníčku, tak ten studený vzduch se vyleje ven. Ta tekutost toho počátečního zauštěního plynu umožní první diferenciaci. Mimochodem, tohle je vlastně k té naší minulé diskusi o planetách. Takže vlastně tady zabijem dvě mouky jednou ranou, poněvadž to je dost podobné. Takže dochází k první diferenciaci. Do středu toho zauštění plynu a prachu se dostávají ty těžké částice a na povrchu zůstávají ty lehké. Když k tomu jakš takš takhle dojde a furt dochází k dalšímu, tak tady vzniká jakýsi gravitační centrum, který přitahuje další plyn z okolí. Takže furt to roste a v jednom okamžiku dochází k první termonukleární reakci a tam se na to podílej. Takhle je to teda ne na začátku. Na začátku samozřejmě ještě ty těžší prvky neexistují, ale v těch pozdějších stavích je to litium, bor, co ještě? Bevilium a čtyři prvky tam se zúčastňují ty první termonukleární reakce. Deuterium. Deuterium, litium, barium a bevilium. Ne, barium není křbor, křbor a bevilium. Ale to je jenom okrajová záležitost a podíví se to na celkovým vývoji jenom několika málo procenty. Dál působí gravitačce, další smršťování a ohřívání středu, až dojde k té druhé termonukleární reakci, to je vodík na heliu. To trvá strašlivě dlouho. Například to je ta nejdelší etapa vývoje ty střední hvězdy jako je Slunce. V této etapě dochází k tomu, že pokud je toho plynu dost, tak se hvězd vyvine několik, nebo alespoň se začíná vyvíjet několik. Když někdy se nedovyvinou, stanou se z nich časem planety, pokud se nezřítějí přímo, a nebo taky dojde k takovému vývoji, že vznikají několika hvězdní, takové, jak se tomu říká, nevím, že tam jsou třeba dvoji hvězdy, ale taky jsou případy, že jsou známé 6 hvězd, že je kolem sebe, teď nevím, kde to je, v čem to je, někde v nějakých, je to vidítelné, že to jsou dvě hvězdy, lepším dalekohledem, že jsou to tři hvězdy, a nějakým dalším přístrojem se zjistilo, že všechny ty tři hvězdy jsou dvoji hvězdy. V našem případě nedošlo k vytvoření druhý hvězdy, že nejvíc vyrost. Ten, Jupiter, ale ten má ještě dvoje hvězdy daleko, i když možná někdy taky takový jsou. A ta centrální hvězda teď se ohřála natolik, zejména když se zapne ta druhá termonikulární reakce, tak to tak zvedne tu teplotu, že ten energetický vítr, fotonový vítr, odfoukne, to jste říkal správně, ty lehčí látky, lehčí partikule z těch nejbližších planet. To znamená, dojde k dalšímu třídění nebo další selekci, že ta první už byla gravitační, ta druhá byla působení toho rozfouknutého větru, sounačního, takže ty nejbližší planety jsou zbavené toho plínního obalu lehkého a zůstává tam jenom to těžké jáderno. Když já furt sleduju taky ještě tu diskusi o těch planetách, takže je tady jasný, že už základní materiál, z kterého planety vznikají, je různej, ne stejnej. To je blíž ke Slunci, jsou těžší, mají tendenci se dostat těžší prvky a dál jsou ty lehčí. Čili ve chvíli, kdy to všechno je ve ještě velkým horkým stavu, tak ten plín furt se dostává někam. Proto je mnohem víc těch lehčích prvků a sloučenin u těch zdálných velkých planet, než u těch blízkých. Ty blízké, jsou tam nějaké taky anomálie, ale zhruba platí, že ty blízké planety jsou podobné Zemi, to jest mají pevnou strukturu, že nejsou to pliny, kdežto ty zdálnější jsou převážně pliny. Ještě existují nějaké rozdíly, mně není jasný, proč například na Zemi je tolik vody a na těch ostatních je to téměř bez vody. Někteří teorie říkají, že veškerá voda na Zemi je pro její minerálního terapie, sopečního původu. Proč ty sopky na jiných blízkých planetách nemají, že ty sopky na Venuši musí ještě fungovat jako djáblové, protože tam není skoro žádná voda. To mně je nejasný, ale každopádně zhruba takto platí. Ovšem jsou ještě zase rozdíly, že ta třetí diferenciace to je při vývoji těch planet, kdy v tom horkém stavu zase v jádře se koncentrují kovy, zejména železo. Kolem se vytvoří vrstva magmatu minerálního silikátu. A teď jsou tady některé planety, které jsou jen silikátové. Je to prostě takřka žádný jádro. Já teď nevím, která. Nevím někde. Nemají prostě to kovové jádro. Proč tak je, taky nevím. A když to tam ty velké planety Jupiter, Saturn, snad i doznačím i Uran, mají charakter hlavně plynej, protože tam je vodík, metan, a já nevím o ty takovýhle věci. Čili těch selektivních procesů je celá hajda. A tudíž to složení materiálu, z něj už jsou planety, je velmi různý. A tato rozrůznění k tomu dokázalo v různých etapách na několikrát. To je opravdu podstatný rozrůznění. Není to jenom tím rozchopnutím. No ale teď se vrátíme k těm vězdám. Tak tam to vypadá, teda po té termonukleární reakci druhý, kdy už je celá heliová ta vězda, tak když vyhoří ten vodík a heliu představuje popel, že jo, potom schoření, tak klesne teplota, dojde k dalšímu gravitačnímu zhrůcení, který má zadůsledek zvýšení teploty uprostřed, takže dojde k dalším termonukleárním reakcím, kdy z helia se vytvářejí vyšší prvky. A takhle to je potom... Pak už nějak nejsou od sebe rozrůzněny ty etapy, jenom dochází jakýmusi oscilaci, že někdy to schoří víc, někdy méně. A při každém ochladnutí dojde k dalšímu gravitačnímu zhrůcení, zvýšení vnitřní teploty a zapálení dalších reakcí. Až to dojde tak daleko, že ty schořejí, já jsem tam zapomněl i říct, že už přibývá druhý termonukleární reakci, že ten bodík vyhoří především ve středu ty vězdy a v těch vrchnějších vrstvách ještě dlouho zůstane nevyhořelý. Ale protože tam není tak vysoká teplota, tak ta termonukleární reakce tam prostě neprobíhá, přinejmenším tak rychle nebo vůbec. Teprva potom zhrůcení, to dohoří. Ale mezi tím už jsou zapálené další reakce, vyššího typu a takhle to jde furt dál, až směrem železu, kde by to mělo skončit. Jenže při těch všech nukleárních reakcích vznikají nejrůznější těžký prvky, které jsou daleko nad železem. Takže třeba země je uvnitř teplá nikoli od sluníčka, nejmrž od radioaktivních reakcí, od rozpadu radioaktivních prvků, které tam jsou nastřádané z toho původního materiálu, respektive po těch selekcích z toho, co tam zbylo, z toho těžkého materiálu, právě ty nejtěžší tam zůstaly. Kdyby to teda v země hřeje, nebo třeba v takovém, já nevím jak to vypadá, v Jupiteru, ale tam prostě Jupiter víc tepla vydává, než přijímá od slunce. Jednak je dál, takže toho záření má méně a jednak má vlastní nějaké reakce, já nevím jakého typu. Možná, že taky nějaký, nevím, nebo pětce. A takhle to teda běží furt dál, furt dál a vždycky, když dojde nějaká té termonikální reakce a dojde k ochlazení, to znamená, klesne tlak toho záření z té energie, která tímhle tím je produkovaná. Pojenče té energie je produkováno míň těma reakcema, tak ten tlak té energie klesne a tudíž převáží gravitace, takže dojde k dalšímu zroucení, což způsobí zase a tak dále, to už jsme povídali, no až nakonec už není co spálit. A teď nějaký čas to drží, než to vychladne, no ale protože to furt chladne, a pokud ta hvězda je dost velká, někdy to takhle skončí, že? Pokud ta hvězda není dost velká, nemá nadměr nadkritickou hmotnost, tak to takhle skončí. A takovej chvíle se jejich hvězd tě celá halda. Jenomže když je ta hvězda moc veliká, tak ta gravitace nakonec způsobí, že jsou uvnitř, že dojde rozbití atomů vůbec, že tam už prostě atomy ztratějí především elektronovou slupku, to je první fáze, že potom dojde k nějakým rozpadům atomů a k nějaký reakci těma elementárnýma častýma, že protóny nějakým způsobem, já nevím s čem, prostě zareagujou, změní se. S elektronem a změní se z neutronu. A změní se z neutrony, takže všechno to, co na začátku vlastně představoval ten vodík, že jo, všechny ty protóny, ty se změníjí v neutrony a protože kolem nich nic nevobíhá, dávno elektrony jsou v čubu, navíc ty by tam nevobíhali kolem neutronů, tak se zhroutí ta hvězda, že byly našlapané neutrony jedne vedle druhé a tomu se říká neutronová hvězda. Ale to ještě furt není černá díra, že tam už vůbec žádné atomy nejsou, nemůžeme o žádném kovu mluvit, o žádném železu. To je neutronová hvězda, prostě převážně z neutronů složená hvězda, ale ještě furt to není černá díra. Takže černá díra nevzniká ze železných hvězd, nejblžší z neutronových. Já tě něco přečtu na počátku. Závěr hvězd prostě je hvězda, když se začne s tím zpísaným smršťovat, tak prochází fází běhlého trpasníka, může se tam zastavit. Pak je neutronová hvězda, může se tam zastavit další černá díra. Ale z čeho to vzniká? Vnitřní středové oblasti, zvané hvězdné jádro, jsou nežavější, ale vyhořelé. Třeba hvězdné jádro je obkoveno hladějšími oblastmi, ještě živými, boť v nich probíhají jadrané reakce. Nepřechodím, když se po dikducerní hře jadrany nějakomohle hříví, tak to hledá nám, kdonýví že vokedulinou. No a již u těchto zemů?! Ehm, tak kevtát asi ne. Jednoho se mě přečal v kolóatra hvězdy, už to tady viď, spíš v prvorareckých kayátstech k těkočetu Železovej právě ten první, když chceš získat vyšší ze železa, ten monokoliální reakce, chtěš získat normálně nějaký vyšší první v periodicském tabulci, tak k tomu, aby došlo k té syntéze, je potřeba více energie, než při té syntéze tento železol normálně vytvoří. To znamená, že v podstatě železovej takový... Ne, to je špatně. Ne, více. Aby se rozložilo železo buď na nižší prvky, nebo složilo na vyšší, tak v obou případech je třeba dodat energii. Ale to nemůžete srovnávat s tou energií, která se vytvořila tím, že se ty nižší prvky součily na železo. Tím se nedotváří energie. To je na úkonávý dodat energii vždycky, když železa se součuje na vyšší prvky. Ano, s tom souhlasíme, jenomže jste to formuloval tak, že je potřeba víc energie dodat, než bylo potřeba, aby vzniklo železo. Ne, ne, ne. Potřeba za železa, aby vznikl vyšší prvek. Předtím to bylo jinak. Když vznikalo nižší prvek a vzniklo z něho železo, tak se získala větší energie, než byla potřeba k té syntéze. O to neprávně. Do tohle se rovnává. Do tohle se rovnává, jo dobře, ano. Čili, že přebyvala energie. Prostě zisk, nebo co musíš dodat za energie. Tak když chceš železa, skládáš vyšší prvky, musíš dodat. Když nižší, tak musíš dodat. Taky dodat. Takže ne skládáš, nikdy ne skládáš. Jasně. Chceš ještě pokračovat? Ne, nechci. No, jako samozřejmě, teplná smrt bez vírus spočívá v tom, že na spozleze se všechny prvky přemění na železo a budou tady jenom železný hvězdy a ty nakonec taky se přemění v černý díry, nebo se gravitačně spojejí a dohromady udělají jednu velkou nebo několik velkých černých dír. To jo, ale já mluvím o těch černých dírách, které už tady jsou, ale to nejsou čisté železné hvězdy. No, to ještě nedošlo. To jistě, no. Ale ten, tam, že jo, ta hvězda samozřejmě není na tom okrajině, nebyl dostatečně vyplakání teplota, aby se tam přeměnilo třeba na železo, ale já jsem právě chtěl říct, že tady je to důležité právě to, že to železo je ten kritický bod, jo. Proč se dá třeba nedochází k syntézi na těch vyšších prvkých, jo. Myslím, že to je velice důležité. No, ale proti černých dír je daleko víc kritický bod ta hmotnost, protože... No, to je jistě, jo. Tento nejsou proti sobě vlastně síla toho záření, která vzniká z těch jederných hrácí a stagralizační síla. Když ta stagralizační síla je mnohem větší, tak i když to, ještě celé to nedostalo, když je tam železo, tak se to zhroutí. Ne, to se nedohoutí. No jistě, teď už se to zhroutilo. Už těch děr je celá hlada, těch černých. Jistě, ale nezhroutí se to před tím železem. No, jako něco tam z železa, ze železa bude stejně, jako tam bude i uran, tam se můžete všechno... Především tam bude to železo. Do tý nogy to bude, protože vždycky se to tak smrští, že... To je něco o poměrným napsaným, takže ježiš, já tady o železa... Vždycky, když tam bude, když tam bude, když tam bude opravdu kynější než to železo, tak vždycky se to smrští takovým způsobem, že se to zahráš na dostatečnou teplotu, aby se tam mohl zvít zapálit, kterou není reakce. No to sice se můžou zapálit. Jenomže nestačí, když je to dostatečně hodný, tak nestačí udržet tu hvězdu, aby se nehlopila dál. O to jde. Takový objekty neexistují. Aby se to dřív zroubilo před tím železem. Aspoň hvězdy jako hvězdu. No před tím železem. Já neříkám před tím železem, ale nevím, proč by ho tam měla být většina. Prostě je to okrajová věc pro naše cíle, takže navrhuji. Buď referát příště, co jste zvyčili někde, nebo nějak o tom, co o tom kdo řek, jinak nemá smysl se o tom přijít, poněvadž argumenty logické tady nejsou všecko. Je potřeba tu epílinu, aby to zapálit. Tak já se ještě vrátím k tomu svýmu modrku s tím rozpínáním toho prostoru. Jak jsem o tom důmá, tak jste mě přesvědčili, že by to nápad byl stejně rovnoměrný, ale je to stále není to pravda. Když se mi bude vesmír rozpínat rovnoměrně, dejme tomu závodku, času se mi rozhledne dvakrát. Takže z kilometr se mi udělá i dva kilometry. V galaxii, která je vzdálená dvě nějaké vzdálenosti, se mi vzdaluje se rovnoměrnou rychlostí. K tomu se přidá ta vzdálenová rychlost, která vznikne tím, že se mi ten prostor za tu jednotku času zdvojná sobí, tedy vzdálenost mezi minou a tou galaxií. Můžu použít automatiku? Ten jeden pohyb má vzniklení rovnancí se 0, ten druhej pohyb má vzniklení rovnancí se 0. To není pravda právě. Když se mi ta galaxie vzdálejí o něco, tak ten prostor mezi minou a tou galaxií bude větší a tím pádem se víc projeví to rozpínání toho vesmíru. Když se ta galaxie vzdálejí na dvojnásobe, tak to rozpínání bude dvojnásobek toho dvojnásobku. Ten vesmírně daleko rychlý rozpínání, který vytváří tu vzdálejivou rychlost, která se k tomu přidává, tak to se bude zvětšovat se vzdáleností. Jo, moment. Teď mě došlo, jak... Já to všechno myslel jináč. No ale tak, Jano, tohle je úplně nonsens. Ty předpokládáš, že může být nějaká setrvačnost v tom zvětšování vesmíru, časoprostoru. No proč ne? No nemůže, protože ta setrvačnost EOY, teda prostě to zvětšování, to rozpínání vesmíru časoprostorový, to de facto znamená dodávání nějaké energie. Protože v tomto většinu prostoru jsou nutně pak ty galaxie od sebe vdál. A aby se dostali dál od sebe, no to přece mění jenom geometrická záležitost. To musíš dodat energii. Přece neexistuje žádná setrvačná... Setrvačný rozpínání časoprostorů. Setrvační, kde by nebylo nutno dodávat žádnou energii. To bys potom zadarmo hejbala galaxiema. To mě dělá potěšení, protože rozpínání časoprostorů tak jako takhle ženě, to tak moc nerozrušuje. To je snad, já myslím, že to je úplně jasné. Když rozpínání časoprostorů znamená například, že dvě galaxie, které jsou od sebe 50 světelných let, to je blbost, milion světelných let, za tu dobu, kdy se rozepne ten vesmír dvakrát, budou dva miliony. No tak to přece je obrovský energetický rozdíl. Kdo je tam dostrdán na ty dva miliony? Jenom nějaká geometrická transformace toho časoprostoru, no to je moc sens. To je přece energetická záležitost. Vím se, že zrovna ty tady teď budeš bazírovat na zákonu zachování energie. No to nejde. Já neříkám, že musí být zachovaná energie, ale že ta musí být dodaná. To je sakra věnský rozdíl. Potom zachování, mluvíš ty, že všechno zůstane zachované, když se časoprostor najednou zvětší dvakrát. No já říkám, že ne, tam musí být někdo, kdo to neví. Já se nedovlávám druhého znáka na témo, když dovlávám se toho, že stvořenová energie. To je právě proti zákonu. Já jsem tomu furt nerozuměl. A teď jsem pochopil, že ty prostě si myslíš, že když se rozepne vesmír, tak se fyzikálně nic nestane. Rozpínání vesmíru, to je obrovské dodání energie. Proto taky nelze čas ani prostor chápat jako absolutní. To je absolutus, znamená oddělený. Oddělený od hmoty, která je v tom časoprostoru. Že ty galaxie se od sebe vzdalují po tom velkém třesku, to znamená, že každá galaxie má jistou energii. Dostala tím velkým třeskem nějakou energii. Pohybovou energii, kinetickou energii. Ale dál předpokádáte to, že ta energie roste. Jo tak, ona roste, ale... To zrychlení klesa. Ne, to je jedno. Ta energie roste, ale ubejvájí. Neroste rovnouměrně, ale roste tak, že si si jakoby zpomaluje ten růst. Ale furt roste ještě. No, a je to ještě furt z toho prvního, z toho prvního... No může být to. Kdyby to bylo z prvního, tak je odbytá. Pak už jenom se to radši nepohybí. Promiňte, že vám to doskáčuji, ale stejně je to teda divný, když to pomalučku ubývá všechno, tak z toho znamená, že ta prakůvodní energie je teda nějakým způsobem únavená. Ne, ne, ne. Proč bývá únavená? Promiňte, že bývá pomalučku a říkáte teda, že i přes to, že se to teda zjistí.

====================
10-2a.flac
====================
Že organizmus je schopen zachovávat maximální míře genetickou informaci, za druhé, že dochází přes tuto schopnost a tuto usilí, že dochází k omilům, k šibám, k nahodilejm mutacím, z nich naprostá většina se ukáže jako života neschopná, ale některé čirou náhodou se ukážou jako schopný. A ty jsou pak přirozeny výběrem, to je třetí faktor, přirozeny výběrem, jsou jaksi v selekcí vybrány, a protože jsou úspěšní, tak nabudou přebrány a vyřadějí ty konzervativní formy, které jí s touhletou novinkou nepřišly. Čili musí se nám zařadit prvek náhody, tedy prvek nepravdivodobnosti. Je to dost kuriozní koncept právě z hlediska statistického nebo z hlediska teorie pravdivodobnosti, protože sama možnost mutací je pravdivodobnostně rozvržená nebo má pravdivodobnostní charakter. Ať je informace jakkoliv bedlivě zachovávána a předávána, tak vždy dochází k šumu. Představte si v teorii informace zařadit případ, kdy šum najednou dá vznik nové a lepší informace. To je situace genetické teorie, ty vývojové. Šum má najednou zničený charakter potlačení na entropy. K tomu případu, kdy byl vyšetřen z atomového odpadu se stalo, že tam vyrostla nová odruda neznámá, nějakého bílého člověka. To je celá teorie na to. Já vím, že před nějakými asi osmnácti lety v jakémsi ruském anale vydali dva vědci takovou práci velmi kuriózní, jak bývají někdy ty sovětský, ale svým způsobem geniální, že dali do časových souvislostí etapy v dějinách vývoje živých organismů, kdy docházelo k tomu štěpení větví. To je vznik u novejch čeledí a rodů. Dávali to do souvislostí s novama a supernovama, spíš supernovama, které v nějakém relativní blízkosti se mohly vyskytovat v blízkosnečním soustavě, teda blízko našich vězdy. A tam jako dokazovali, že právě k tomu velkému štěpení těch živejch tvarů, docházelo v době, kdy země byla bombardována zářením z těch relativně blízkých zplanu vších supernov. To je v zásadě možné, ale musíte uvážit na jednu věc, že jedna stránka je nahodilost konfrontace atomového odpadu a jedince nebo druhu rostliny, nebo nahodilost toho vzplanutí supernovy a organického života na zemi. To je jedna věc. To je nepochybně nahodilá zážitost. Ta souvislost je nahodilá. No ale to přece nestačí. Ta supernova působila i na skály a skály nemutovaly. Je potřeba, aby došlo k nějaké přiměřené reakci ze strany tulipánu nebo živých organismů na zemi. Tyto reakce mohou být takové, že protože je to tvrdý zásah života, nestačí to přežít. A se celé spousty jedinců a celé rody a familie můžou vyhynout. A nebo že tam dojde k takové mutaci, která dovoluje nejenom přežít, ale dokonce být úspěšnější než nějaký lidi. Věřte, ten problém není v tom, že v rámci těch četných mutací tam vyskytne nějaká taková. Problém je v tom, jak taková mutace může bejt zapojená organicky do toho celků genetické informace tak, aby z toho vznik alespoň normální, a už docela aby z toho vznik nadnormální, mimořádně úspěšný jedinec. Ten problém je skryt v tom, jakým způsobem dochází k té integracii, té původně chaotické změny, a dokonce takové integracii, která prokazuje větší schopnosti. Vlastně ta situace je taková, že nepříznivá okolnost je využita jako mimořádně příznivá. Tohle je ten problém, a ten se nedá odiskutovat a vyložit žádnou matematikou, žádnou statistikou. Prostě pokud by šlo o... Prigožín to dělá tak, že si vymýšlí situaci takovou, ty změny jsou v skutku nahodilé a všemi směry. Když všemi, to je všem terminologická hříčka, že všemi směry, to znamená ku předu i dozadu. Většina jich je dozadu, ty jsou vyřazeny, ty jsou předu, no tak ty jsou zachovány. Tedy důležitý je schopnost toho organismu nebo vůbec ty linie živejch organismů, schopnost nechovat se k té nové informaci, která vznikla nahodilé, nechovat se jako k cizí, můj brž v integrovatý. Zase ten problém je skryt v té schopnosti integrovat. Jak vzniká nová informace? To je ten problém. Teorie informace furt mluví o tom, jak se informace předávají, kombinují a jak vzniká šum. Ale jak vzniká informace, to je naprosto neprobádaná záležitost a je zejména neprobádaná, jak může ze šumu vzniknout informace. Jakým způsobem se ze šumu stává informace. To je z omilu, z nahodilé mutace, jak se může stát nová cesta, která vede ku předu k lepšímu organismu, k lepšímu jinému životu. Ten problém je voddiskutován. A proč jsem o tom začal mluvit? Je to tak, že právě v biologii je si nasnadě, právě všude tam, kde se zařazuje náhoda, tak je nasnadě tušit jakousi možnost tušit prosazení nebo uplatnění, možnost jak se prosazuje nebo uplatňuje řád nebo jakési vylepšování řádu. Ono to je vždycky relativní, není to nějaký předemdaný řád, nebo jakési překročení toho dosávadního řádu, dosávadní struktury, vylepšení struktury. Tedy za určitých podmínek je schopen živej organismus udělat krok mimo sebe, nad sebe, za sebe. Zatímco neživá hmota je setrvačná, tak živá hmota má jakousi tendenci se vylepšovat. Jsou případy, kdy třeba v těch středoafrických jezerech žijou nějaké předpotopní tvoři, které jsou takřka od těch skutečně předpotopních k nerozeznání, nepatrně rozdíly. To ukází, že v některých případech ten vývoj je neobyčejně rychlej a v jiných případech, že vlastně trčí naprosto konzervatívně při starých formách, to je zcela průhledný. Ale co je nejdůležitější je, že v jednom i v druhém případě je schopnost nějak to vyintegrovat. Na tom Prigožin staví celou svou velkánskou teorií, kde poměrně správně postřih, že ten problém není v těch nahodilých mutacích, ale v tom, že se nějakým způsobem mutací používá, že jsou zabudovány, vintegrovány do organického těla. Ta schopnost integrace je rozhodující. No ale chybí tam zcela pochopení toho, čemu se třeba Teilhard snažil dát to jméno, ortogeneze, jak možná někteří víte. Jeho hlavním argumentem byla skutečnost, že v Australii, která se oddělila od velkých kontinentů, se vyvíjely živočišní druhy přibližně stejným způsobem po dlouhý milion let, s jediným vážným rozdílem, že tam nebyl učiněn ten epochální vynález placenty. Takže tam se vyvinuli všetky ty čeledě, rody, druhy, zhruba. Zhruba se to vyvinulo stejně jako na velkých kontinentech, ale místo veverky tam jsou vakoveverky, místo myší jsou tam vakomyši atd. Tejar tam dokazuje, že na miliony let tady byl jakýsi plán, to je po mém slovu netržitelná formulace, ale opakuju to, byl jakýsi plán, jakýsi rozrh toho vývoje organizmu, který ale v jednom případě zapracoval jeden mimořádný vynález, který nebyl učiněn tam na druhé straně. Takže výsledek byl ten, že tady ty tvoři s placentou, že se vlastně vyvíjeli ve stejných líních jako tam, ale vytlačili v podstatě, likvidovali ty tvoři bez placenty, ty vačnace, nebo možná to byly nějaké prevačnace, to nevím co to je, už se neznám. Prostě tady nepřežili ty ostatní, vyvíjelo se to všechno s tou placentou. A protože k tomu rozdělení došlo teplá potom, tak to rozdělení je zhruba stejné, akorát, že líší se to v jednom případě, že je placenta, v druhém případě, že je vak. A on tomuhle říkal ortogeneze, to je považovat za důležitý argument proti Darwinovi, že nejde jenom o nahodilý mutace a o přizpůsobování prostředí, ne, že by to vůbec nefungovalo, samozřejmě, že oboje jsou nahodili mutace, je taky vliv prostředí, který ovlivňuje to, která ta mutace přežije, ale nadto je tady nějaký rozvrh toho vývoje, který zhruba zůstává zachován a jenom v těch detailech je přístupný nějakým přizněnám. No, mě se na to nelíbí to, že to předpokládá, po mým slovům, příliš metafyzicky, jakýsi předem daný rozvrh celého procesu. Mně připadá daleko přijatelnější jenom ta schopnost si překonávat sama sebe, jít nad sebe. Ta schopnost, která je na těch nejnižších a nejstarších úrovních velmi nepatrná, ale která se kvalifikuje i kvantitativně narůstá v těch vyšších třídách a v těch novějších generacích. Situace je taková, že nejenom je tu schopnost udělat krok upředu a vejš, ale že tu je jakýsi rozvrh těch nejbližších kroků. Mně se zdá, že skutečně je třeba předpokládat nějaký plán, který se tady mluví, ale ne plán, který je od začátku otovej. Plán, který navazuje vždycky na danou situaci a v té situaci rozvírá možnosti do budoucnosti. Bez tohohle jenom vypočet z té nahodilosti mutací a z toho vlivu prostředí, který provádí ten výběr, že se k tomu nedá dojít. To je iluze, celý ten vývoj převíz na tohle. Totiž ta nesmírná kumulace nepravděpodobností, k jaké došlo za tři a půl miliardy let vývoje živých organizmů, je prostě ten absurdní si myslet, že se to dá vyložit pouze z nahodilejch proměn a z toho přirozeného výběru, který je založený na povaze prostředí. Když se prostředí změní, tak tím pádem ten výběr vypadne jinak. To tam jistě v oboje má svou roli, ale redukovat to na to je po mém soudu celá iluzorní nepromyšlení, nedomyšlení. Ale tu jsme se zapletli do věcí. Mně se zdá, že to, že to funguje i na ostatních úrovních, zejména to platí pro oblast myšlení mentální a pro oblast duchovní, že to, čemu se říká, že duba dozrál, že třeba Leibnitz a Newton, že obě byly přibližně ve stejnou robu a ze vší pravděpodobností nezávisle na sobě, a takových lidí je víc. Že to není náhoda, nebo že tady existuje něco jako takový tlak určitý myšlenky, určitý idé, které v dané situaci je přiměřené té situaci. Je tedy ten tlak situační. Nikoli tak, že by tady byla nějaká myšlenka, která by se po věky postupně prosazovala, mín prvž, že určitá myšlenka je jakoby na spadnutí. Ale to není jenom otázka pravděpodobností, že to někoho napadne, mín prvž, je to, co se opravdu vnucuje. A může se stát teda, že se to vnucuje třeba i po etapách, že to není přesně ve stejné době, že tomu potřeba se pak vrátit. A podobně, že to je i na úrovni atomů nebo nejmenších částic, že tam taky třeba v závislosti na tom, jak velká je ta fluktuace, řeknime, jak jsme dnes o tom mluvili, tak podle toho buď je možný vznik elementů elementárních částí, nebo není možný vznik. Buď můžou vzniknout galaxie, nebo nevzniknout galaxie. No, to je za prvé, je tu otázka, jak to je předemdané, nebo jak ve vaku, jak jsme si ho definovali, nebo jak jsme si o něm mluvili, jak v tom vaku, jak může platit zákon nějaký pro případ vesmíru tak a tak vzniklých, který neplatí pro vesmíry jinak vzniklých a protože zas platí jiný zákon, takže tam by musela být jakási knihovna zákonů pro různý vesmíry. Mně to připadá absurdní, to předpokládat od samého začátku, že je nějaký plán různých vesmír. Ale co je rozumné, že jakmile se něco dá do pohybu, takže se nějakým způsobem rozvrhujou ty možnosti. Asi tak, jako když se začal hrát fotbal, no tak se hráli lidi velmi primitivně a postupně si lidi začaly vymýšlet, jak by byl ten fotbal lepší, jak by byl kvalitnější. To se k tomu vedlo. To není přece otázka náhody, to je věc vynálezů, nápadů. Já jsem přesvědčený, že to je něco, co na nás padá, co není věcí našeho libovolního vymýšlení. To je něco, co nemůže vás, třeba když hrajete šachy, dějiná hry šachu, tam nemohlo nikoho napadnout, že by zavedl dvě branky. Prostě k tomu nepatří. Tento nápad, s tímto nápadem nikdo nemohl přijít. A taky nepřišel. Taková mutace je naprosto nesmyslná. Díky tomu, že člověk má vědomí a to vědomí je takový pohyblnější, rychlejší, reaguje víc na to, co se hodí, co se nehodí a tak podobně. Nicméně zavíst třeba Rošádu, to byl nápad, to byl vynález ve hře šachové. To neplatilo odedánu. Dokonce střelec byl zavedenej, měli mi se někdy teprve a dost později. Původně, původně. Buď chodil jinak, nebo tam nebyl, nebo nevím jak. Po jednom. Po jednom chodil, že jo, tak. Rozumíte, mně to připadá, když prostě zavedete nějakou hru a má ta hra určitý, jako takovej šmrc, že. Takže, dříve nebo později, že někdo přijde na to, jak jí vylepšit. Takhle, že to je na všech úrovních, jenom že tam není to vědomým toho. A že stejně se vylepšuje, že. Ten moment toho kroku kupředu a vejš, že se na všech úrovních odehrává. Že třeba s tím počítat, a je to věc, která se nedá redukovat na náhodu a jenom zachycování vhodných návod. Promiňte, už mluvím. Ne, to je v pořádku. Se dá vlastně počítat s tím, že ta schopnost transcedence je teda v jistém smyslu apriorní. Čemu říkáme apriorní? Jako původní, že? No, úplně před tou vlastní věcí. Ano, to je vlastní věc. Já nevím přesně, v zásadě jsem pro, já nevím, co z toho chcete ještě vyvodit, aby to... Ne, totiž tu skutečnost, že teda vlastně tady je vzad pozorovat, teda vlastně neustálou tendence jako určitý integrace. Já právě si myslím, že tato tendence v jistém smyslu nemůže vyplývat jenom z té vlastní skutečnosti. Ta vlastní skutečnost je tedy nějakým způsobem vyintegrovaná nebo se nějakým způsobem vyintegruje, že já si myslím, že se to vlastně nedá vysvětlit jenom z ní samý. Já prvně souhlasím až na to, v čem nesouhlasím, že to, čemu říkáte vlastní skutečnost, že je vlastní skutečnost. Já právě bych chtěl trvat na tom, že k vlastní skutečnosti patří tohle. A že ta naše takzvaná vlastní skutečnost niž to nepatří, a o niž mluvíme, že s ním samotný to přece nemůže bejt, že vlastně to je naše redukce, která neodpovídá tým skutečným skutečnostím. Skutečná skutečnost je taková, že má tendenci jít vejš a dál. A že to, co my chápeme jako skutečnost, že je jenom ten vnějšek týhle skutečnosti. A že ta skutečnost má taky svůj vnitřek. A že ten vnitřek není v ní zakletej jako to nitro-leibnitzové monády, mimo že je schopnej si vylejzat a nejenom vyukovat oknama, ale vylejzat dveřma a bejt aktivní a něco kolem sebe nějak uspořádávat a spolu s jinýma se uspořádávat ve větší a tak dále. Jo, tedy jenom tahle terminologická... Že to, že my považujeme tu takzvanou skutečnost, že považujeme za co jsi mrtvýho, že nás pak můží k tomu, abychom si vymýšleli ty vnější strkatelé. Což je právě tato absurdu. Ovšem, když připustíme, že každý pravý soucno, to je integrovaný soucno, každá pravá událost, to je skutečná integrovaná událost, ne jenom nahodilej zhluk okolností. Že má nějaký svý dodon, jak říká Teilhard, nějaký svý nitro. No tak pak, dříve nebo později, z toho vyvodit určitý závěry, kde se to nitro bere. Nitro vlastně předchází v tom, když byste říkal apriorní, tak já jsem tušil, ale neřekl bych tomu apriorní, totiž to je kantův kantův termín, a tam ten tím mysel apriorní něco naprosto neví. Jednou provždí na ní. Že apriorní, no tak to je, proto jsem dlouho patrnej. Ale nepochybně, že to niterní předchází tomu zvněšnění. Jo, žádno, že tady něco předchází, neustále. A kde se to bere? Předchází to zvněšnění. To znamená, nemůžeme to odvodit zvněšního. No ale kde teda se to bere? Čili tady teď musíme... Já jsem si to pro sebe řešil tím způsobem, že takzvaná pravá soucna, to jsou ta, která mají svou vnitřní a vnitřní stránku a tou vnitřní stránkou jsou zakotvené ve skutečnosti která je ryze niterná. To je ryze nepředmětná. A kde by se to jinak bralo? Tím pádem je tady otevřena cesta v té tradici metafizické nebo toho předmětného myšlení má svý výrazný místo slovo nic. Dneska jsme to zrovna měli v tom demokritovi, že v skutečnosti není nic než atomia prázdno. To nic je strašně důležitá záležitost. To označuje sféru, kde není žádná skutečnost. Celý dějny evropského myšlení ukazují, jak se podnikaly stále nové a nové nájezdy a expedice do oblasti toho nic a tomu nic se vždy ukradlo nějaké něco. A ukázal, že to je tam, kde se psal, že nic, že tam jsou strašně zajímavé věci. Jenomže ta tradice zároveň je spojená s tím, že z toho nic rovnou dělá něco. Ale tam je oblast, široká oblast, mezi nic a něco, která není ani to rzí nic, ani to opravdovský něco, která ještě není něco, ale v žádném případě neplatí, že je nic. No a tahle ta oblast zaslouhuje zkoumání. Tuto oblast jsem tak jako provizorně nazval nepředmětná skutečnost, čili je to skutečnost, ale nepředmětná, nezněšně náště. Která nemůže tím předmětným myšlením být uchopena. A tudíž v rámci předmětného myšlení se jeli jako nic. Přetáhli jsme dneska, ale nemoc. Díky za aktivitu.