Pravda

Už dlouho se za nejvyšší a nejhlubší otázku filosofie považuje otázka po jsoucnosti (event. po bytí, jak se to někdy překládá). Aristotelés tuto otázku snad jako první formuloval: co to je jsoucí? (TI TO ON – také: co to je jsoucno). Ale až dosud tomu tak bylo zejména proto, že se filosofové netázali dost rozhodně po předpokladech této otázky samé. Leibniz jako nejhlubší otázku všech otázek formuloval otázku, proč vůbec jest něco a proč daleko spíš není nic (nicota). Už to, že na takto položenou otázku nelze odpovědět žádným poukazem na příčinu toho, proč vůbec něco jest, neboť taková příčina by musela být jsoucí, takže by se otázka po tom, proč vůbec něco jest, nutně vztahovala také na ni, poukazuje za hranice všeho, co jest (= co je jsoucí), nás vede k závěru, že otázka po jsoucím (tedy i po jsoucnosti resp. po bytí) není a nemůže být tou vskutku nejhlubší filosofickou otázkou. Úzce to souvisí s tím, že důsledné filosofické dotazování se nemůže vyhýbat otázce po předpokladech otázky po jsoucím samé, tj. po tom, jak a čím je umožněno samo tázání, a tedy i tázání po jsoucím. Tázání po jsoucím (jako vůbec každé tázání) musí být umožněno i založeno něčím základnějším, než je kterékoli a jakkoliv chápané jsoucí. Ze jsoucího samého žádné tázání přece nevyplývá. Otázka po jsoucím musí být nutně založena mimo rámec jsoucího. Tomu je nutno rozumět tak, že otázka po jsoucím je možná a myslitelná jen jako otázka po pravdě o jsoucím. A otázka po pravdě nemůže být zahrnuta v otázce po jsoucím a nemůže být ani otázkou po jsoucím podmíněna, nýbrž právě naopak sama podmiňuje nejen otázku po jsoucím, ale také otázku po pravdě jsoucího. Už jen z tohoto důvodu je nasnadě nahlédnout, že otázka po pravdě nemůže být pochopena a interpretována jako otázka po nějakém typu (druhu) „jsoucího“.

(Písek, 990329-2.)