This text continues the discussion on intentional objects, speech, and language, referencing Plato's Phaedrus and the problem of universals in medieval philosophy. It explains the distinction between a concept, an intentional object, and concrete reality, noting that the word "boy" can refer to all these levels. Subsequently, the text addresses the influence of philosophy on life attitudes, using nationalism as an example, and compares the rationalization of myth in Greek philosophy with the anti-mythical orientation of the Israelite tradition and its transition into Christianity. It examines the tension between past and future in theology and at councils. Furthermore, it discusses the victory of nominalism, which the author considers an ideological and fashionable triumph with negative consequences for the development of thought, contrasting it with genuine argumentative superiority. Finally, the text briefly touches upon the nature of a sign, which is possible only within a linguistic context and depends on logical connection and interpretation.
Představa, pojem atd. II
docx | pdf | html | digitized
◆ private seminar, Czech, origin: 3. 10. 1983
- Related preparatory texts:
- Představa, pojem atd. II
Představa, pojem atd. II (3. 10. 1983)
KAZETA 1
STRANA A
…
O intencionálním předmětu – proč právě tento termín…
O řeči a jazyku…
STRANA B
…
Návrat ke „krásnému chlapci“ z Faidra…
O univerzáliích… Středověk nerozlišoval dost mezi pojmem a intencionálním předmětem. Ne že by to nedělal vůbec, prý se něco takového najde u Dunse Scota… Běžně se ale říkalo, že obecniny, universalia, jsou pojmy. A otázka byla, zda to jsou také svého druhu skutečnosti, nebo zda to jsou pouze zvuky, jména. Otázka byla, zda universalia sunt realia – to říkali realisté; nominalisté říkali, že universalia jsou nomina, jména. Ta jména jsou pouhým flatus vocis, zněním hlasu. Tady dokonce není ani rozlišení mezi intencionálním předmětem a slovem…
Závěr: Slovo „chlapec“ může znamenat buď pojem chlapce nebo intencionální předmět „chlapec“ nebo konkrétního živého chlapce…
KONEC VÝKLADU VE 28:45
Otázka na víru…
LvH: Vliv filosofie na životní postoj – na příkladu nacionalismu (nemůžete na tom postavit celý život)…
Řecká filosofie jako racionalizace mýtu, izraelská tradice jako protimytická orientace, která ovšem nedisponuje logem (a v křesťanství přebírá aparát archetypického myšlení)… Orientace na budoucnost se prosazuje prostřednictvím prostředků, které jsou vzaty z tradice orientující se na minulost. Dochází k napětí a na koncilech se rodí formulace, které nějak stojí mezi oběma těmi stranami… [VELMI ZAJÍMAVÁ A PĚKNÁ PASÁŽ, AŽ DO KONCE KAZETY!]
KAZETA 2
STRANA A
Že Ježíš má dvojí podstatu, nás už dneska neprovokuje, ale tehdy to byl nesmysl – každý vzdělaný člověk věděl, že žádná věc nemůže mít dvojí úsiá… A oni to užili do té dogmatické formule, protože právě na těch místech lámali vnitřní striktnost té myšlenky, která táhla k tomu filosofičnu… Původně teologie vznikla jako apologie, proti filosofii, aby hájila, strážila základní pravdy. Pravda se stala – pravda se prosazuje a děje se dál…
Otázka na nominalismus…
LvH: …
Vítězství nominalismu jako móda, jako ideologické vítězství (když má někdo moc, tak ji má – a jaképak skrupule?)… Aristotelés byl odhozen ne proto, že byl překonán, ale proto, že móda byla odhazovat Aristotela. Já si myslím, že to je něco, co hraje v dějinách myšlení velmi často velkou roli. Musíme považovat za obzvlášť vynikající, když myšlení někde opravdu jde po těch argumentech – třeba polemika mezi anglosaským empirismem a kontinentálním racionalismem. Tam šla filosofie dopředu pokusem vyargumentovat vlastní pozici proti pozici toho druhého. Kdežto nominalismus vítězil jistým podbízením, uvolněním závazných pravidel, norem, a takovým zpovrchněním a uvolněním vztahů k širším souvislostem, uvolněním disciplíny. Skutečně se nepodaří prokázat, že nominalismus zvítězil silou ducha, převahou argumentů a tak. Nominalismus je odpovědný za to, že dodnes – přes všechnu vědu, která z toho vznikla – naše myšlení stojí pod úrovní středověkého myšlení.
Aleš Havlíček: Otázka na znaky…
LvH: Znak je možný už jen za jazykové situace, není možný v předjazykové rovině. Znak sám nic neznamená; musí tady být někdo, kdo ví, co ten znak znamená… Znak je cosi nesamostatného. Aby se znak stal znakem, je třeba řečové, logické souvislosti. Teprve v prostředí smyslu může být něco znakem. Znak se stává znakem pouze za určitých okolností, které na něm nezávisejí. Když někdo chce vykládat povahu jazyka na základě vztahu mezi znakem a označovaným…
KONEC STRANY A
STRANA B
O jazyku…
KONEC STRANY B