Zkušenost III
| raw | audio ◆ bytový seminář, česky, vznik: 4. 6. 1984 ◆ poznámka: kazeta LVH35VA
k dokumentu existují tyto přípravné texty:
  • Zkušenost III

  • Strojový, zatím neredigovaný přepis

    ====================
    Kaz a.flac
    ====================
    To vidět právě z té kůže, která odpovídá těm podmínkám, nebo nevím ještě jak bych to řekl. Vždycky mu jde o to, aby se rozhodl ten člověk, tak ta kůže, která je, nedostačuje. Bez toho, že by něco ještě předem provedl, ale na základě úvahy zjišťuje, že neví, jak se má rozhodnout. A teď musí nalézt ten pohled, nebo vejít do té kůže, která bude co nejlépe odpovídat těm podmínkám, kterých se nakází. Ano, bude nejlépe odpovídat. A pak, po provedení té akce, přesvědčí se světlnosti, zda i ta kůže, která tady vešela, byla hodná. Protože člověk se hovoril vždycky o pravdě, která pro mě byla vždycky nějakým... pravda, která umožňovala člověkovi vidět věc v celku. Že, jako jí jen tak nahlédnout, ale tenhleten moment, jako ta pravda taky musí být přítomna, že právě díky té pravdě, která člověkovi dokáže, která mu umožní nahlédnout, nahlédnout, nahlédnout i jako by. Protože furt z toho celku mě najednou tady vychází nějakej pohled, který se pak zase znovu provede. A teď se na základě toho provedení zjišťuje, jestli ta byla správná nebo nebyla. A to otevírání člověka se v určité pravdě, která by teda podle mě měla být jím celkem, by bylo právě nahlížení těch nových kůží. Jakým způsobem dochází k tomu rozhodování se člověka a znovu vzahování se již v proběhlé akci? Ono možná by trochu pomohlo, já když sám vykládám, tak si to novědomu a jak měli potom začnoute mluvit vy nebo někdo jinej, tak najednou hned vidím, jak by věci pomohly. A mě teď napadlo teda příklad, když se člověk pokouší vidět ve sníhu. To je zvězdné oblohu, to chce vidět v noci. Tak mně se zdá to srovnání nebo ten příklad toho, jak se začalo kromě sledování světelného obrazu nebo světelných paprsků, které přicházejí z vězdných objektů. A na základě toho byly vypracovány mapy vězdné oblohy. Tak jak se začaly zkoumat jiné zdroje na jiných vlnách, třeba radiové, a jak se vypracovala mapa hvězdné oblohy na základě radiových vln. V tomto případě to jsou ty dvě různý kůže. A teď ta práce spočívala v tom, identifikovat příslušné světelné zdroje s příslušnými radiovými zdrojmi. Což se někdy podařilo a někdy ne. Protože se ukázalo, že některé radiové zdroje neexistují v té světelné mapě, teda mapě světelných objektů. A naopak, že některé světelné objekty nevyzařují žádné radiové vlny. Nicméně, i když došlo k této diskrepanci, to něco znamenalo. Byly z toho vyvozené jisté zůstatky. Vyskytla se teď možnost třeba statisticky vyhodnotit jisté korelační vztahy mezi některými frekvencemi světelnými a frekvencemi radiovými, které vždycky se vyskytovaly spolu. Naopak určité frekvence světelné nebyly doprovázeny s radiovými a určité frekvence radiové nebyly doprovázeny s světelnými. Jinými slovy, interpretace těch pohledů z jednotlivých kůží byla jakoby objektivová. Myšlenkově byla ta rovina toho, co je vidět z těch jednotlivých kůží, a tedy subjektivní rovina, byla jakoby přesunuta, transponována do jakési roviny objektivní nebo kvázi objektivní, kterou nelze vidět žádnou kůži, kterou jenom hypostazujeme v té sféře mimo všechny kůže, mimo všechny subjektivní pohledy itd. Je to vlastně jenom myšlenkový konstrukt. K tomu se vrátíme jenom, abychom řekli to, co už tady bylo předvedlo, že v podstatě, to chci teda vykládat, příště poznání znamená v té tradici pojmového myšlení, to musíme teď omezit, že historicky to neznamená, že vždycky to tak bude, v té dostavení tradici, v té epoše myšlenkové, která začíná starym řeckem a dnes je v krizi, poznání znamená vybudování nebo konstruování takového myšlenkového modelu, který ve svých logických souvislostech nevede k diskrepancím při srovnání s tím hypostazovaným, ale přímo niktera nepřístupným světem tzv. objektivní reality. My jsme schopni jednotlivé aspekty přes jednotlivé kůže nějakým způsobem recipovat, a tedy ze subjektivní a reflex v reflexi hypostazovat jakýsi objektivní svět pomocí toho velmi komplikovaného konstruktu světa intenciální předmětí. Takže tohle je asi poznání v tom našem smyslu, jak se to vyvinilo v téhle epoše tzv. pojmového myšlení. Samozřejmě před tou dobou, v době toho předpojmového myšlení, dnes ještě záhlédnutelného mimo pojmového myšlení, které už vždycky velmi trpí usurpátorským intervenováním toho pojmového myšlení, tak je možno trošku tušit, záhlédnout jiný způsob. Ale v podstatě poznání dnes hlavně znamená tohle. A to musíme teda si připustit, abychom pak mohli v jisté distanci, když to takhle předmětíme, když to postavíme před sebe, tak v jisté distanci pak můžeme říct, no ale má to meze v tom, v tom, v tom. No a teď je otázka teda, jak to budeme říkat. Že to budeme říkat nutně, ještě furt v rámci toho starého myšlení, pak ještě z něho nemůžeme menet. Že to je ten problém té naší situace v tom končícím věku. Končící jakož. Ale o tom budeme mluvit příště, takže vlastně jsem tady nástínil kostu. Já jsem se chtěl představovat, jak jsi otázkal, že první potah diskutečností, když jsem mluvil o tom, kdy tě předvází rozmové o aktivitě. Všem to už se předpokládá třeba dítě, který je schopné věmu. Aspoň jak jsem to mluvil. Ale například třeba budeme řečeno právě před tím, že věmu je už nějaké vědím porozumění. To znamená, že tohle by si odprdloval. No to je ta nejlogická otázka, co nazvíme věmem. U člověka vždycky ta rozumová intervence je v tom věnu už od samého začátku žítovna. Neexistuje žádná věmová úroveň, kam by ten rozum neintervenoval, kam by nedošel, kam by nepronik. Takže ta rozumová aktivita je pohodzovná? Nejvrště je o to, jestli tam je nebo není. Když ta rozumová aktivita není přítomná, tak pochopitelně to vnímání probíhá bez ní. Tady šlo o to, že neexistuje žádná rovina vnímání, která by předcházela nějakému rozumovému zpracování tam, kde ten rozum už v akci je. Kde v akci není, jako třeba u psa, tak se mu nebudem popírat, že vnímá pes. A rozum tam neproniká, kde by ten pes vzal rozum. Čili to je jenom terminologická záležitost, co nazveme věmem. U člověka věm bez intervence rozumu není možné. A dítě je specifický případ člověka. To vlastně ještě není člověk. To je nemluvně, který se má teprve tým člověkem stát. A stává se tím, že vstupuje do světa řeči, to znamená do světa logů, to znamená vnišně vzatost, že se naučí mluvit a to znamená zároveň, že se začne řídit rozum. A v tom okamžiku, nakolik se začne řídit rozumem, natolik se stává rozumnou bytostí, tedy člověkem. Do té doby ještě vlastně člověkem v této intelektuální dimenzi není. Samozřejmě dítě je člověkem pro všechny ostatní lidi. Musí v něm respektovat člověka, ale ne protože už by to člověk byl, nebo protože respektoval jeho lidskou budoucnost. Vy jste říkal, že je nutné provést kritiku právě platného způsobu chápání světa. Tak jsem se chtěl tedy odeptat, odkud by ta kritika měla být vedena. Já si představuji, že je to ten právě platný způsob chápání světa, že to by měla být taková ta nejobecnější, jako kůže, která v sobě obsahuje ty různý kůže individuální a že z té asi není možný někam jako vystoupit. Já chci u vás udělat příklady s tím různým pozorováním vesmíru. Takže to dá se říct v oba ty způsoby pozorování. Vesmíru jsou podmíněny právě platným způsobem chápání světa, který spočívá třeba v tom, že ten vesmír chápeme jako opět nějakého matematického skupání nebo takhle v nějakých předpokladech civilizacích. Takže si je teda mnohem se opomňuji. Dobře, ale ve okamžiku, kdy dva vědci zjistějí, že je možná na anteni určitého typu zachytit radiové signály nebo radiové vlny neznámého původu. A když měněním směru anteny zjistí, že ty radiové signály nepřicházejí ze Země. Néprž z mimozemského, dokonce mimo slunečního prostoru, a eventuálně jiného galaxie, co se pak dá zjistit, začnou budovat anteny, které dovolujou relativně slušnou lokalizaci zdrojů radiovej vlny. Tak jakmile ty dva lidi s tím přijdou a teď to publikujou, tak to tzv. platný způsob chápání se problematizují. Takže tam najednou postaví něco, s čím to dosávání chápání nepočítalo. A každý větší a velkej objev znamená tuhle problematizaci. Samozřejmě, že ty dva vědci sami byli dětmi své doby a tudíž byli do značné míry odmíněni nebo byli uzavřeni do toho současně platného chápání světa. Nicméně podnikli něco, čím se tomu současnému platnému chápání vymkly. Co je na tom teda divnýho? To je námítka, kterou my jste prvni. To je námítka jenom troze nebo sluše logická, že každý člověk se narodí do jisté doby, je závislý na tom chápání právě platným, z něj nemůže vylíst. No a jak teda vysvětlíme, že se to chápání vění? Vění je tak, že prostě některý lidi to nějak tu a tam na některých místech probourají a někdy to probourání se ukáže tak důležitý, tak významný, že sebou nese zbourání celého toho dosávadního, ne na jedno samozřejmě, ale postupné rozvyklání a nutnou rekonstrukci celého toho dosávadního chápání. Takže se tady konstituuje nové všeobecně platné chápání, ale to mezidobí je novou sporu mezi tím starým a novým chápáním a takhle to všechno vypadá. Člověk nemůže z toho vylíst tak, že by se na to podíval okem buď vůbec nehistorickým, nezařaditelním a nebo třeba, že by skočil o dál nekolik století. Ale v tom svým časovém prostoru, tak říkající, v té své situovanosti, může tu a tam ten právý platnej názor nabourát. To jsme to svědky furt. Mně připadá pořád problematické, pokud se ten právý platný názor mění nějakým novým činem nebo nějakým novým objevem, tak ten čin a ten nový objekt tedy je důsledkem určitých předpokladů, určitých zaměřeností. Jako základní, vždycky je nějak zakotvená v tom obecně platně, takže je to určitý jakýsi rozpor, protože... To je známlivý rozpor. Pojďte se, jistě je v tom zakotvená, jenom že najednou přijde tam novej faktor. A když ten novej faktor je správně uplatněnej a správně interpretovaný, tak najednou jsou rozvyklaný všetky ty dosávající pevní sloufy toho obecně platního a přijímatního názoru. No a nikde není řečeno, že ty dva vědci, který tohle objevili, že se nejdřív museli nějak myšlenkově postavit mimo svou etohu. Taky tomu tak není. Oni ani netušili, k čemu to přivede. Oni prostě jenom zkoumali radiový vlny a chytali kde co a najednou tam chytili něco, o čem se posledně přesvědčili, že to nemá původ tady ve vysílání na Zemi. Tedy v lidských vytvořených zdrojích radiovysílání. Tohle zjistili. To nechtěli zjišťovat. Oni chtěli zjišťovat i jiný věci. Zjišťovali, jak daleko se dá co chytat a jak chodí ty vlny a jaké vlivy na to působě a tak dále. A najednou zjistili něco, když je zaujmé, že to nepřehlídli, zaujalo a najednou zjistili, že ono to přichází ve smírného prostoru dokonce mimo sluneční soustavu. To mohli zjistit a zůstali ještě furt v rámci toho všeobecného platného názoru. A teď, když tohle zjistili, upravovali anteny tak, aby chytili co nejlépe a pokusili se udělat tak, aby byli co možná znasměrovaní, aby mohli zároveň lokalizovat zdroje. A už byli zaměřeni na to, že ty zdroje jsou mimo zem a mimo sluneční soustavu a dokonce pak se ukázalo mimo galaxii třeba. Krok za krokem je to vedlo k čemusi, co posledně muselo změnit některé dostávání, předpoklady, obecně sdílení, některý názor, teorie. Ne všetky. Podle toho, jak ty současnosti, ale zase jiných věceň, to nabourávaly jinde. A furt to věci nabourávají. Ten obraz světa, jaký všeobecně platí, se šíleně rychle mění. Právě v posledním století se mění daleko rychleji než kdykoliv předtím. Díky tomu, že jsou tady příčinnosti lidi, který z svéh předpokladů, které jsou poplatné tomu obecně poplatnému názoru, dělají věci, zkoušejí různé věci, které se velmi často ukážou v rozporu s tím, co se považuje za obecně platné. A to už je takový dobrý zvyk, že jakmile se takovýhle rozpor najde, tak každý vědec se pokouší z toho vytěžit, co se nejvíc dá. A čím to vytěžení představuje práci filozoficky náročněji nebo myšlenkově náročnější, tak tím obvykle ta časová distance od toho objevu k tomu intelektuálnímu vytěžení je delší. Někdy to trvá řadu let, někdy to trvá řadu desetiletí a tak dále. To prostě může trvat velmi dlouho. Ten od pokusu Michelsona Morleyho, který v podstatě byl aranžovaný pro to, aby se zjistilo, zdá světlo je strhováno etérem nebo není. Otázka, jak dnes víme, naprosto blbě je formulovaná, protože etér byl vymyšlený, žádný etér neexistuje. Jak oni si představili, na etér ta těková kapítka palina, nímež světovej etér, který byl předpokládanej jako substrát onoho vlnění, už světlo je, ale se předpokládalo, že bytěžně si říká, to je známá věc. Tedy od tohoto pokusu Michelsona Morleyho, který byl neobyčejně důmyslný a od jehož výsledku si slibovali oba věci strašně moc, od toho pokusu vykonaního k té správné interpretaci toho výsledku uplynulo asi 18 let. To je, než Einstein vyložil, proč to světlo se stále pohybuje na konstantní rychlosti, nehledě na to, jakou rychlostí se pohybuje zdroje a pozorovatel. Ještě do té doby, sice ten výsledek tu byl a nikdo nevěděl, jak ho interpretovat, nebo ty interpretace byly neúspokojivý, neúspěšný. Jakmile by publikovali, tak okamžitě se ozvala kritika, že v tom a v onom neobstojejí, nejsou věcnostní. A teprve Einstein ve své, doufám, speciální, nebo obecné, teorii relativity interpretová ten výsledek toho pokusu tak, že to na dlouhé roky, dlouhá desetiletí obstálo. Dnes se to považuje zaplat. Z toho je jasný, jak ty lidi, kteří ten pokus dělali a kterým pokusem si bořili, hodně z toho, co dosud patřilo k tomu obecně přijímanému chlápání světa, jak vlastně sami nedovedli vytěžit z výsledku svého pozoruhodného a velmi důležitého experimentu vytěžit všechno, co v něm bylo. Oni udělali něco, aniž věděli dostatečně, co vlastně udělali. To je, mně se zdá, vysvětlení toho, jak je možno prolomit nebo prorazit ten rámec toho obecně platného vědění světa. Je otázka, jestli je možný opravdu ten nejobecnější, jako třeba je takové vnímání světa, které je třeba implicitně skryté ve struktuře jindoevropské vědy, protože my myslíme v jazycích, řekněme, že v evropské, tudíž už jako určitou, tohle jsou struktura, když myslíme o tom, tak myslíme už jako prostřednictvím těch struktury, která udělá určitou interpretací světa. A je to asi možný jako jinak. Takové ty indianské jazyky a interprety, to mají trošku třeba jako jinak. A je teda možný jako vůbec nějaká kritika tady téhle základní zkušenosti, nebo má pravdu třeba Wittgenstein, když říká, že jako není možný nějak překročit hranice naší řeči a že teda akorát musíme popisovat v jejím rámci. No, na to se dá jako vědět jedině v praxítě. Samozřejmě všechno je dogmatické. Když řekneme, že jsme vlastně vazali určitého přístupu ke světu, který je už dán indoeuropejským jazyky, tak je to jako teze, kterou je třeba vždycky demonstrovat. V čem, jak a zpředměnit. Jak to můžeme udělat? No, například to můžeme udělat tak, že se naučíme, nebo někdo, že se naučí proníkat co nejhlouběji do způsobu mluvení činěnů, indiánů, hindů a tak dále. A tím získá odrazový ústek pro to srovnávání. To je jakejsi odstup. On potom z hlediska toho jinak strukturovaného a strukturovacího myšlení není schopen vidět tu strukturu, která původně mu byla vlastní a v které byl uzavřen, takže on ji nemohl ani pořádně vědět, protože ji neměl před sebou. Takovým způsobem ji neměl před sebou. Čili je to problém toho odstupu především. No ale není nutné tohleto vidět jako jedinou možnost. Druhá možnost je podobně jako třeba ten vědec nebo ti vědci uspořádají určitý experiment aniž dohlídnou, co to všechno bude znamenat, jakou labinu to si uvede do pohybu. Tak něco podobného je možné udělat také v té rovně filozofické. Je možné uspořádat také si myšlenkový experiment, prakticky třeba reflexy, nějakou určitý typ reflexe rozvinout, který využívá všech možností toho dostavadního typu myšlení a přivádí je do momentu hluboké krize. To je otřásá těmi dosud za samozřejmé považovaními předpoklady a rozvyklává ty slouky a tak dále. Když tam dostatečně dlouho bude v tom momentě krize zůstávat, setrvávat a teď bude hledat i konteksty, rozkmitáním toho vodu krize, metaforicky řečeno, dostane do jistých kmitů i to, co je od centrálního kritického vodu už třeba trochu zdáleno, ale přece jenom v tom rozkmitání se ukáže z jiné stránky, tak je možno tímto způsobem rekognozkovat, dosávat dobře známej terén novým způsobem, ukázat na něm ty švy nebo nějaké nelogičnosti nebo rozpornosti. A teď se na nich zachytí, přímo v rámci toho myšlení. To dělá dialektika, to vypracoval třeba pozorůvným způsobem Hegel. V rámci toho samotného myšlení vyhledával ty kritické vody a rozkmitání nebo zúrazňování jich a sveřepím nejpáním do kritických vodů, že dostával na povrch způsoby, že se vyjevují věci, které normálně dostávají za kritické. A už to samo stačí k tomu, aby celé ten dostávání, jaksi za zaplatný uznávání, pohled na svět nebo pochopení světa, nebo jak to budeme nazývat, aby bylo postupně, aspoň když ne v celku, tak aspoň v částech, zpředměňováno, že je určeněno předmětem podrobných analýz, kritik. Když se mluví jednak o řeči, která je v posluhu, a na druhé straně se mluví o řeči jako o určitém prostředí, zkazení, že jsme například oslovení pravdou, tak to jsou ale dvě jiné roviny. V tom druhém vyplývá, že řeč neoslovení, ale účastní se při oslovení. Takže už bych se chtěl zeptat, jako to rozlišivní, zde je rozdíl přeci. Řeč jako prostředí a řeč teda jako oslovení. Řeč teda sama nemůže oslovovat. Oslovovuje vždycky, mám my takový nápad, že jo, je-li tam něco, který může... Jak teda říct, co se myslí, nebo mění toho řečí? No, tak já vím, že... Řeč sama nemůže oslovat, jo? Že... Francouzík je comparison, ne parison. Že přirovnání, každý přirovnání vždycky kulhá, nicméně nikdy to pomáhá. Podívejte se, když vám já teď něco říkám, tak jednak jste oslovoval mnou, já vás oslovuji, něco vám říkám, ale jednak, z jiného hlediska, jinak viděno, jste oslovován tím, co slyšíte. A to neslyšíte mě, jenom slyšíte jaké jsi zvuky. Já vám neblezu do ucha, jenom do ucha se vám dostanou jaké zvuky, které vy musíte interpretovat tak, aby vás oslovili, to je, vy musíte porozumět tomu, čím vás oslovuje. To, co já říkám. To, co vám říkám, to vás oslovuje a také já vás oslovuji. Oboje. Když teď přejdeme ve srovnání k tomu, tak jednak vás, tedy jinými slovy, tady jste osloven jednak mnou, který něco říká a jednak jste osloven tím říkáním samotným. No a tam na té vyšší úrovni, tam je to tak, že můžete být kýmkoliv osloven s lidí, jedině když respektuje, když promluvá po řeči, to znamená potom posrstit řeči ve smyslu těch souvislostí řečových nebo logických. Takže do jisté míry vy jste také oslovován řečím. V nějakém slova smyslu. To řečí jako přeci, jak vznubíte o tom zvuku, to není řeč přeci. Jestli jsem oslovený nějakou zvukovou váskou nebo tím chvílem, to není řeč. To je sice pravda. Jenomže když vy nepochopíte, že za tím, co není řeč, je nějaká promluva. A když nepochopíte, že za tou promluvou, kterou jste pochopili, je nějaká řeč, bez níž by ani ta promluva, ani to vaše pochopení nebylo možné. Tak vy s tím slova smyslu, aniž o tom víte, musíte připustit, jenom na základě té úvady, že vlastně jste vždycky také oslovovali nějakou řečí. A že to oslovení té řečí nějakým způsobem přijímáte. Kdybyste nepřijímali, tak neporozumíte ani nikomu z těch, kdo k vám promluvali. Tak to na mě je jako příliš moc velký symbol. Je to ta řeč nebo moc velká metafora? No pojďte, když vám argumentuji třeba, tak jednak vy chápete, co říkám. Ale můžete chápat, co říkám, a stále ještě nemusíte chápat ten argument. Tak zhruba mě rozumíte, co říkám, česky. Ale ten argument, v tom nevidíte argument. Někdy právě, někdy neprávě. Třeba je to argument, který vlastně neobstojí. Takže můžete analyzovat, ukázat, kde je logická chyba. A třeba to není v tom, že v tom je logická chyba. Prostě v tom, že nejste zvyklej myslet v těch přesných logických struktůrách, takže vám ten argument poněkad, že je složitý, nedává se sám, tak prostě vám nedojde v tu chvíli. V nějakou chvíli. A co to znamená vlastně? To jsem vás neoslovoval pouze já. To vás oslovovala ta logika. Vy jste mě slyšel, ale tu logiku ne. To není jenom příměr. Tak sice nemyslíte, že to je jenom nějaká paralela nebo nějaké podobenství. Skutečně teda, já se dovolávám v tom, co říkám, když argumentů, se dovolávám toho, že vy slyšíte nejenom mě, nebo až taky ten argument. A to nesem já ten argument. Já se propůjču jenom, že formuluju něco, co platí nezávise na mě. Já ten argument, který upoužívám jakoby proti vám, já ho musel přijmout. Jako svůj argument, jako argument, který přesvědčil nejdřív mě. To není můj výmysl. Já ho nahlíd. A chci, abyste ho nahlíd taky. Čili já chci, aby skrze to mé promluvání k vám, kterému vy porozumíte, aby vás oslovil ten argument sám. Socrates třeba říká, když mu tam říkají, když ty seš takovej debatéra, a kdo by tobě mohl odporovat. A Socrates říká, ale odporovat starýmu Sokratovi je velice snadný. Ale odporovat pravdě, to nejde. Čili je evidentní, že když já hovořím, tak to nejsem v posledu já. Nebo nemusím bejt vždycky v posledu já. Já jsem jenom tlumočník jenom toho argumentu. No a tak to jde dál. Já jsem tam užil toho příkladu ze Socratesem, který rovnou mluví opravdu. Já tam teď rovin vidím víc. Tedy především ta logická struktura, která je, jak jsme řekli, jenom jedným aspektem toho světa řečí. A jsou taky jiný. Ale ta logická struktura, to je něco, co já uznávám jako platný. A chci, abyste vy uznal taky jako platný. Ale ne proto, že to říkám já. To není má autorita. Protože já se odvolávám na autoritu toho argumentu. Ty logiky. Čili tím, jak já vám argumentuju. Vás oslovuju já. Oslovuje vás to, co já říkám. Ale kromě toho vás oslovuje taky ta logika. A ta patří k tomu světu řeči. Oslovuje vás ta řeč. No a teď, já jsem tvrdil ještě, že ta řeč sama, i když vás oslovuje, tak to, tímto prostřednictvím, že? Takže to není ještě to poslední oslovení. Protože ta řeč vlastně se má k tomu... Asi ten poměr je asi takovej příměr, že ta řeč je něčím jako mé promlouvání. Ale to mé promlouvání zároveň něco říká, a to je víc než to mé promlouvání. To je třeba ten argument. Takže já jsem ve svém promlouvání jenom služebníkem toho argumentu. Podobně ta řeč, která vás oslovuje, ta sice vás oslovuje, to je jakoby něco říká. To je špatně řečeno, protože to neje něco. Řeč neříká nikdy něco, vždyť jenom říká, předříkává, tak? Takže to neje něco. Ale kromě toho, že říká...

    ====================
    Kaz b.flac
    ====================
    To je předmětnostní, mimože říká jakýsi obsah, je prostřednictvím něčeho dalšího, totiž pravdy. Asi tak jako to mý promlouvání k vám je prostředníkem tomu argumentu, který vás v podstatě má oslovit. Ne já, ani to mý povídání, nebože ten argument vás má oslovit. Podobně tak skrze řeč, která vás oslovuje, vás především má oslovat ne ta řeč, nebože to, co přichází skrze řeč. A to je pravda. Čili je tam jakási podobnost, můžeme mluvit o jakémsi přirovnání, ale je to přece jenom jako pomůcka. Ta situace je trochu odlišná, i když je v něčem podobná, v něčem je odlišná. Nechci teda říkat, že to je totéž jenom na vyšší úrovni, ale snad je z toho jasný, že tam jak ta řeč, tak ta pravda jsou zbaveny všeho předmětního. Ta pravda přichází, aby vás oslovila ne tak, že by vám říkala něco o věce. Já jsem přesvědčený, že podobně jako nelze promlouvat, aniž bychom promluvali v řeči, takže nelze mluvit pravdou, nebo pravdivě, nebo lživě. Mít pravdu nemusí být, leč ve světě pravdy. Abych ještě, než už je konec, vrátil zase k tomu, o čem jsme hovořili předtím, při tom, jak jsi tady popisala ten proces toho poznání a toho vyměněvání kůží a nových kůží, že to je nikdy neskončený a nikdy neskončitelný věčný proces. To znamená, že by tam o nějaké periodě, že bylo doby, kdy tomu nebylo a bude doby, kdy tomu tak nebudeme mluvit. Tak jak jsi to vylíčil, tak to vypadá jako nekonečný proces. A tak se tomu věří, podle měho soudu. A zároveň se věří, že tento nekonečný proces vede stále blíž a blíž k věcem samým. Protože ten rastr bude přesnější. A teď jde o to, oč se tato víra odbíra. Jestli je toho tak. A oč se to odbíra. Tam jsou tady dvě myšlenky, že to, že ten proces vede stále blíž k věcem samým, to je určitě filozofický předsudek. To opravdu není zdůvodně. Ani zráhal by se říct tomu víra filozofická, to je předsudek. To je určitá, v nejlepším případě určitá, jen velmi halabala zdůvodňovaná, pokud vůbec zdůvodňovaná hypotéza. Proč halabala? Jestliže nějaký obraz lépe vystýlí, lépe slouží, líp to funguje, líp to v praxi slouží, tak je to lukas. Že to je blíž k věci. To vůbec není lukas. Líp fungovat může lež, než pravda, třeba. Tak já vím, že to, co teď líp funguje, že je už pravda a není to léž, jenom lépe fungující léž. No dobře, ale ve vědě se tohleto snad, to nevypadá jako halabala, jako zdůvodně. Moment, halabala, ta teorie, kterou sformuloval, ta je halabala zdůvodněnaná. Já jsem aspoň ředávný pořádní zdůvodnění nikdy nečetl. V podstatě to, které jsem samým, to je Husser. No ale není mi známo, že by to bylo víc, než jenom jakési heslo. Není mi známo, že by to teda zase takový dobrý známec Hussera. Není se mi, když jsem mnohokrát provásil, ale nevím. Tedy mně samotným se nezdá, že jako vývoj nebo historický postup poznání ku předu, že nám stále více a více ukazuje věci, jak jsou. To mně se nezdá. Léda, že bychom to podrobili zvláštní interpretaci, korektůra a tak dále. Co to je, co to jsou ty věci, jak jsou, tak dále. To jsou problémy, problémy zvláštní. To by bylo, jak jsou nám dány. To můžu říct taky, jak jsme blíž k věce samý. Ale co když ty věci jsou nám dány asi tak jako herci na divadle. A vůbec nejde o to, jak jsou nám dány herci na divadle. Jestli je to na prknech, nebo na parketách, nebo na pódiu, nebo je to rovnou někde v přírodě. Na tom prostě nezáží, jde o to vždy v tý hře. Co když to důležitý vůbec není, jak vypadá ten jazyk, který nám to je řečeno. Víš to, co nám je řečeno. A to, co nám je řečeno, třeba s těma věcma vůbec nemá žádných společního. Čili, že důležitější je to, jak jsou nám dány, co nám dávají, než to, co jsou z osobností. Co skrze něm promluvá. A než jak jsou nám dány. Dobře, to zrozumím dobře. Čili tohle po mém soudu je jedna věc. Mně samotnýmu se nezdá, že by se mohl formulovat takovej úběžnej bod našeho poznávání. To, že se nám věci ukážou tak, jak jsou. Stále lépe, až úplně jak jsou. Pak mám své nejvážnější pochybnosti o tom, co to znamená věci, jak jsou. Co to vlastně je, jak jsou. To souvisí s tou reaktibilitou a to, že svět kolem nás není svět i soucen, když je to svět zádných reakcí toho, co je, respektive co se stává na sebe. Takže to, co nám se děví, nebo o čem se běžně mluví, jako o soucnech, vůbec žádných soucna nejsou, jsou to pouze reakce a tak dále, které jsou vždycky, což je důležité, mají omezený raster, hroubený raster. To znamená, jsou to reakce na skutečnosti, které jsou nekonečně jednoduché. Mnoho nás dnes čítají nepřehledně komplikovanější, složitější, hlubší. A jsou zjednodušovány těma primitivníma reakcemi. Takže nám se zdá, že atomy jsou strašně ty nejprimitivnější části, a ono možná tam je mnohem větší složitost a komplikovanost a smyslu plnout třeba, než v celém smíru, který je první, ten bude lépe jednoduchý a tak dále, co my víme. Tak to je jedna věc. Když jsme si to ukazovali na tom obraze, třeba na nějakém městském dělení, ty věci kolem nás to jsou ty šmouhy různého barvama na tom obraze. Ale to, co ten obraz názorňuje, je přece daleko důležitější než ty barevní skvrny. A věci jsou jenom ty barevní skvrny. Když vidíme západ slunce, východ slunce, když vidíme jitřenku nebo večernice, když vidíme bouřku, krajinu po bouřce a tak dále, to všechno nás oslovuje. Ale ne takovým způsobem, že by nám to přiblížovalo věci, jak jsou. Naopak to, jak jsou věci, to všechno slouží jenom k tomu, aby nás něco oslovilo. Co je zatím? Člověk to chápe, pokud nestratil aspoň trochu schopností, které jsou výtězněvané tradicí toho myšlení, dyspozí a tak dále. To je ta jedna věc. Připomeňte, co to byla ta první. Věčný proces, který nemůže být konce. Ano, není konce. No, tak především já nevím, co může zavdávat příčinu, nebo důvod k soudu, že tady je nějaký nekoneční, nikdy nekončící postup či proces. Jediná věc, co nám naše zkušenost dává, je, že všechno má svůj počátek a konec. A druhé nám říkává, že konec nikdy není totožní cílem, jak se domníval Aristoteles. Že mezi koncem a cílem je vždycky obrovská propast. A křesťanský povědomí dalo tomuhle výraz ve svých eschatologických předstávách. Jenom to bylo křesťanský, že už předtím židovský. Eschaton je něco, k čemu žádným úsilím ani individuálním, ani kolektivním a všelidským nedospějeme. A přesto to je cíl, který, je špatně řečeno, kterého bude dosaženo nejbliž, který jistě přijde. V tomto povědomí. Pokonce, který už je teď. Čímž nechci argumentovat ale nominem, což tak vypadá, že je právě proto, že předpokládal, že musíš některé věci uznávat. To není tak zcela nefér, co jsem provedl, protože to patří, jak jsem už vykládal kolikrát, to patří k povědomí filozofie, alespoň těch lepších filozofů, od samého začátku. Filozofie má svůj název, má své jméno od toho, že kromě věcí poznávaných, kromě člověka poznávajícího, nebo filozofa poznávajícího, a kromě poznávání, jakožto jeho úsilí, uznává moudrost, která není stotočnitelná se žádným z těch třech členů. Je to láska k moudrosti, která není lidem k dispozici, kterou lidi nemají v ruce, nemají v kapce, která je výsadou bohů, a přesto člověk tím, že filozofuje, a nemůže jinak, než filozofovat o věcech a událostech, do nich jsou zapleteny, v skutečnosti to stále on sám, vždycky bude milovat to, co je víc než on sám, víc než to, co dělá a víc než to, k čemu chce dospět ve svém poznávání. Filozofie v tomto pochopení nikdy si nekladla za cíl dospět k té lidské moudrosti. Výbrž chtěla zůstávat v rámci lidské moudrosti, která je vždycky omezená a která nikdy nedospěje nějakým nekonečným vývojem, které by moudrosti dokonala. V rámci této lidské moudrosti chtěla zůstávat, ale v rámci toho tam zůstávala tak, že zároveň z celého srdce miluje moudrost, která je vyhražená Bohům. Pytágorovská tradice je sofratem interpretovaná, ale mně se zdá, že je nosná natolik, aby nám umožnila východisko pro zodpovědní té otázky, kterou jsi formuloval. Nejde o žádný nekonečný vývoj ku předu, samozřejmě nic takového jako nekonečný vývoj není, každý vývoj má nějaký konec, ale uprostřed toho konečného vývoje, a to je vždycky historického a epochálního, do epochy uzavřeného vývoje. Vždycky je možno nějakým způsobem se vztahovat k tomu, nejenom že není součástí té epochy, ale k tomu, co vůbec umožňuje, aby vůbec takové epochy byly, aby se v nějak vyvíjely a po nich přišly další epochy a tak dále. A nebo aby už nepřišly žádné epochy, aby byl konec. V žádném případě nikoli nekonečný vývoj, v žádném případě nekonečný, který dospěje nekonečného cíle. Ale ten nekonečný cíl je elementárně důležitý pro ty konečné kroky, které tady děláme. Aleši, byste něco chtěl nechat na příště, nebo někdo tady ještě něco chtěl, já teď nevím. Aleš nechtěl. Už je, ale postěje, že jo. Dokladně. Je schopnost jednat na základě jednání příješího, tak vlastně přijímá určitou problematiku nebo platformu problémů, jak byla vytvořena myšlenkou Marxovou. Že to není jenom vycucané z prstů, to docela do osobní historie Rádlovi vyplývá, že Rádl se Marxismem hodně zabýval, pod vlivem Masarykovým, ale samostatně. Když se rozpadla, Rádl patřil do realistické strany Masarykovi, a když se ta realistická strana po válce v Nové republice, kdy se nekonstituovala, neobnovila se jakožto politická strana, a Masaryk doporučil členům té realistické strany, která byla vždycky malá a nechtěla být masovou stranou, když doporučil, aby se rozešli, vstoupili do jiných stran a tam všude pracovali v realistickém duchu, tak Rádl vstoupil podobně jako Nejedlý, rovněž realista, vstoupil do sociální demokracii. S Nejedlým taky se pokusili obnovit tu tradici v realistickém klubu, což byla spíš taková kulturní a intelektuální platforma, nikoli politická platforma ve smyslu partajní politiky, že to neměla být předstupení pro novou partaj, pro vzniknové partaje. Oni oba vzali vážně, že Masaryk nechce obnovit realistickou stranu, ale zároveň byli přesvědčeni, že je potřeba sorganizovat některé realisty, protože bez organizace není moderní intelektuální život možný. A neměli velkou důvěru v ty realisty, který vstoupili do jiných partajů, kteří věděli, že jsou ideově v podstatě nevykvašený nebo neurčitý, jsou ne dost zakotvení hlouboc a tak dále. Což se ukázalo naprosto teda zjevně, že tomu tak bylo. Ty realisty fakticky přestaly existovat tím pádem. Jediný dva realisty, kteří se pokusili o ten realistický klub, se pokusili v tom jít dál. A ještě navíc tyhle dva a Nejedlý se rozešli v hodnocení Ruské revoluce, Velké říjnové revoluce. Nejedlý začal čím dál víc sympatizovat a blížit se té nové komunistické straně. Jejím členem nebyl. A Radl naopak se pokoušel o takovou velice intenzivní, osvětovou práci v rámci sociální demokracie, kde usiloval o to, aby lidé lépe rozuměli, jak důležité je i při politické práci mít v základních věcech jasnou. Přesně myslet. Mít obraz o všech souvislostech, které v jejich kontextu politika se ukazuje jako to, co je. Zatímcož politika má tendenci chápat jen samo sebe a tamto ostatní strkat stranou. Takže ten důraz na určité pojití praxe zjevně je inspirován Marxem. Radl píše prožůrky, které byly vydávány pro členy sociální demokratické strany, kde vysloveně se vyjadřuje k otázkám, co je Marx, co je marxismus, co je možno držet, co není možno držet itd. Mám za to, že není možno Radla jednoduše suspendovat jako pouhého revizionistu Bernsteinova typu. Radl měl neobyčejně jemný smysl pro niancované stanoviska a dovéct se postavit ke každé otázce svým osobitým způsobem. V žádném případě to není typ, který by se dal převíst na společního menovatele s tím známým sociálně demokratickým revizionismem Bernsteinovským. Evidentně je to četba Marxe, vyrovnávání s Marxem a přijetí některých věcí, které považoval za filozoficky nosné, důležité pro 20. století. Radl nikdy ze sebe nedělal marxistu, neříkal, že je marxista, nebyl marxista, ale byl jim významně ovlivněn a hodně se jim zabýval a řešil si otázku svého vztahu k Marxovi a marxismu. Tedy v té otázce té důležitosti, jakou si přisuzoval ve svém filozofickém konceptu praxi, což je jednání se zkušeností, na základě zkušeností, a to specifické zkušenosti, která je ještě navíc reflektována. Tohle je téma položené Marxem a Radl to domýšlí po svém. Podle Radla zkušenost není pouhé pamatování, pouhé uchovávání poznatků a vědomostí v paměti, knibrž je to něco, co se konstituuje, zvlášť k tomu, aby to mohlo být upladněno. To je důležitá věc. Zkušenost nelze redukovat na paměť, na pouhou paměť. V české mysli říká, že zkušenost je návod, jaké stanovisko zaujmout k okolí, na jaké věci upnout pozornost, jaké obrazy vkreslit do mnohých zjevů kolem nás. Je to návod, je to program, to není jen paměť. Nebo o něco dál říká, že zkušenost je soustava návodů, jak se máme tímto světem probíjet. Je to direktiva projednání, nikoli sbírka pasívních poznatků. To je rozdíl zkušenosti od paměti. Paměť zaznamenává to, co bylo. Zkušenost pomocí toho, co je pamatováno, projektuje budoucnost. Stanovuje direktivu pro nové jednání. A ještě dál tam říká na jiném místě, že mysl naše prošla dlouhým výcvikem a v jejím pozadí je napěta soustava očekávání, která se derou dovědomí při pohledu na svět. Samé metafory. Mysl naše prošla dlouhým výcvikem a v jejím pozadí, v jejím výbavě je připravena napěta soustava očekávání, jakýchsi anticipací, které se derou dovědomí. Nejsou tam uloženy a my si pro ně chodíme podle potřební, které se derou dovědomí. Spontáně nám přicházejí, nabízejí se v aktuální situaci, v aktuální chvíli při pohledu na svět. A pak ještě jiná. Anebo je tam soustava možných výkonů, které zkoušíme, kdy se udá příležitost. No a tohleto je také po ukazem prošla dlouhým výcvikem. Jakým výcvikem? To není jenom individuální výcvik. Ta zkušenost, co jsme viděli na začátku, to není jenom naše individuální zkušenost. Je možné také předávat svou zkušenost druhým. To je přijímat zkušenost druhých pro sebe. Tedy v tom je skryt po ukazke společnosti lidí, bez níž nikdo nemůže vznovorozence vyspět v člověka. V české mysli zase tam čteme. Každý člověk pak svou zkušeností usměrňuje i jednání svých druhů a tím způsobem se reakce na svět získaná jedním člověkem přenáší na společnost a na potomstvo. I hromadí se tak zkušenost. Takže tady máme rozšířený ten pojem zkušenosti z individuální zkušenosti na zkušenost celé společnosti nebo lidstva, o které už nelze říct, že jenom je někde deponována v nějakém podvědomí nebo v paměti nebo něco takového. To pak umožňuje rádlovi vykládat i individuální zkušenost podle vzoru té zkušenosti lidstva. Jak k tomu jsou zapotřeby písemní doklady, knížky, teorie vypsané, zapomenuté někdy a pak někdo se tam může k tomu dostat a tak dále tohle všechno. Měl to muset zkrátit. Tedy první kontakt člověka se skutečností tudíž předchází schopnostem jeho rozumové aktivity. A to platí všeobecně a zajména také pro člověka. Ale platí to všeobecně i pro předlidské úrovně. No a právě proto, že ten kontakt skutečností předchází těm jeho rozumovým schopnostem, znamená to, že se v tom kontaktu, praktickém kontaktu se skutečností, pocitá v situaci napodobování někoho staršího, jiného, nebo v situaci, kdy se nechá od toho druhého poučit vést. Každý člověk se jednak učí od druhých setkávat se se skutečností a jednak se také od druhých učí oné rozumové aktivitě. Člověk přijímá od počátku ve svém přímém kontaktu, ještě ničím nezatíženém a tudíž velmi nejistém a konfúzním kontaktu se skutečností, přijímá zkušenosti druhých lidí, jednak s tím praktickým setkáváním se skutečností, jednak je jich zkušenosti zrozumovou aktivitou. Proto náleží k předpokladu noetiky, nebo to je český, snad žádný jiný jazyk nemá tento název, noetika, taky marxisti ho nepoužívají, takžka vymýcen z povědomí mladší generace, ale ještě třeba u tvrdého, když se tam mluví o jednotlivých filozofických disciplínách, tak jako je logika, tak je noetika. To je velice hezký název po mém soudu. Rozhodně hezčí než gnozeologie nebo epistemologie. To oboje je hrozné. Česky. Noetika je krásný termín. Užívám nejraději toho názvu noetika. Proto, podle ráda, náleží k předpokladu noetiky, analýza akce a její struktury. Nebo tady už nemusíme mluvit o Rádlovi, tady už můžeme mluvit za sebe. K předpokladu noetiky náleží analýza akce a její struktury. To je velice důležitá dálštost. Na první pohled to vypadá rozporně, protože k té analýze potřebujeme nejdřív mít nějaký koncept noetický, ale to je omyl. Ten koncept noetický nemáme. Ta analýza předchází k tomu konceptu. Ta analýza je praxe, která je pak reflektována v tom konceptu. Tak vypadá filozofický postup. K předpokladu noetiky patří analýza akce a její struktury. A zejména pak analýza onéspecifické aktivity, v níž se díž uplatňuje rozum, ne té aktivity, která předchází tu aktivitu rozumovou. To je analýza akce, která je zaměřená nikoli už jen k vnější skutečnosti, nebo k vlastním akcím. Tedy akce, která se nazývá reflexem. K předpokladu noetiky patří analýza akce a její struktury. A zejména analýza té specifické akce, která se nazývá reflexem. A tak v tom článku praktická filozofie čteme. I naučí se dítě vidět na světě to, co vidí jeho okolí nikoli pravou, ale to nutně říkám já, to tam není, nikoli pravou, objektivní, danou realitu. Nějakej způsob chápání právě platný. To je ten důrazná historickou konkrétnost chvíle, v které to dítě se narodilo a v které se učí rozumět světu kolem sebe. I naučí se dítě vidět ve světě to, co vidí jeho okolí, naučí se odteď druhé, nikoli pravou, objektivní, danou realitu. Niby způsob chápání právě platný. Zkušenost všech generací od začátku lidského života do dneška dává nám návod, co na světě máme a nemáme, a nemáme vidět. Čiže ten návod se týká také toho, co nemáme vidět. To je to, že každý návod, každé nahlédnutí, návod k nahlédnutí, nám vždycky něco ukazuje, něco zakrývá. Nejsme svobodní ve svém poznávání světa. Mezi námi a světem je hustá sítě zkušeností lidstva. Sítě, která je jedinou možnou metodou, jak svět poznat. To je strašně důležitá záležitost. Tady se vracíme vlastně do jisté míry tého kritice empirizmu. Ta kritika, jak si pamatujete, spočívala zejména v tom, že empirismus je nehistorický. Že nebere dost vážně to, že každý člověk vychází ze způsobu chápání, jak je právě v té době a v té společnosti zvykem. Jak je platný. Neexistuje možnost, aby člověk z tohohle vylez ven, aby se zvlík z této kůže a podíval se na svět, jak je. Člověk vždycky je v nějaké té kůže. A dívá se z té kůže. Nebo přes tu kůži. Ta hustá síť zkušeností lidstva bez níž prostě neudělá mi jediný krok. Ta je jedinou možnou metodou, jak svět poznat. Všem neznamená to, že to je jenom přijímání té metody a potvrzení v její platnosti. Samozřejmě je tam kritika. My nejenom můžeme, ale musíme podrobit ten právě platnej způsob chápání kritice. Ale my nemůžeme se bez toho právě platného způsobu chápání světa nějak obejít. My se z toho nemůžeme vykroutit, my to nemůžeme obejít, nechat stranou. Právě jenom tou kritikou, jenom tom kontrolou to můžeme upravovat, usmírňovat. No a tím je pochopitelně otevřená otázka, je-li vůbec možná nějaká objektivita například vědecká, jakou má povahu a jak ji lze zajistit. To také ještě náleží do noetiky. Jo? Zda je možná nějaká objektivita vědecká a jak ji lze zajistit. Proti tomu otázka, zda je nějaká objektivita ve světě samém, to je objektivita světa samého, ta už přesahuje značně, možná z větší části, do ontologie. Ale protože sama koncepce, sam koncept objektivity je podrobit, revizi, to jsme si říkali, že? Tak ten význam té noetické části té otázky je snad dneska daleko důležitější, daleko větší. Tak tím neskončím. Člověka se skutečností předchází rozumové aktivitě. Mně jako, když jsme začali právě takovou precizací pojmů intencionální předmět, skutečný předmět, skutečnost. Právě jak teda budeme nazývat to skutečnost, když budeme říkat, že první kontakt člověka se skutečností předchází rozumové aktivitě, když před tou rozumovou aktivitou ten kontakt, který má člověk s něčím, není skutečnost. Že není pro něj skutečnost. On o tom neví, že to je skutečnost. Nebo... On o tom neví, ale ta skutečnost tu je, i když o tom neví. A ten jeho kontakt tu je, i když o tom neví, že to je kontakt se skutečností. A jak bychom teda jako... Jakým způsobem... Jakým způsobem toto dáme úplně neosobně, když řekneme, že je to kontakt člověka se skutečností? Tak to takto můžeme říct, že ale... Tak to... Já jsem to opravdu vyrožený osobně, že by to bylo jako... Co to ten kontakt jeho je? S čím teda ten jeho kontakt je, že není se skutečností? Řekneme? Takovou věc, když jste mluvil o tom, že člověk se nemá... Jako když se teda člověk vysplněká z té světu, že aby teďkom viděl věci... tak, jak jsou. Sami víme, že mluvit o tom, že mluvit o věci tak, jak jsou, nemůžeme. A teď to je právě jako o to věc, která právě nastupnila potom ten problém s tou objektivitou, že člověk, když se vysplněká prakticky z té jedné své kůže, tak o co mu jde vidět tu věc, on nemůže člověku dělat prakticky víc, než se pokusit vidět tu věc z mnoha jiných kůží. Ale protože právě je uzavřen taky ve světě řeči, že tak jako nic jiného mu to neumožňuje, než zase nahlédnout tu věc třeba z jiné kůže z TSDB.

    ====================
    Kaz b.mp3
    ====================
    té předmětnosti, mým bří, říká jakýsi obsah, je prostřednictvím něčeho dalšího, totiž pravdy. Asi tak jako to mý promlouvání k vám je prostředníkem tomu argumentu, který vás v podstatě má oslovit. Ne já, ani to mý povídání, nebož ten argument vás má oslovit. Podobně tak skrze řeč, která vás oslovuje, vás především má oslovat ne ta řeč, nebož to, co přichází skrze řeč. A to je pravda. Čili je tam jakási podobnost. Můžeme mluvit o jakémsi přirovnání, ale je to přece jenom jako pomůcka. Tam ta situace je trochu odlišná. I když je v něčem podobná, v něčem je odlišná. Nechci teda říkat, že to je totéž jenom na vyšší úrovni. Ale snad je z toho jasný, že tam jak ta řeč, tak ta pravda jsou zbaveny všeho předmětního. Ta pravda přichází, aby vás oslovila ne tak, že by vám říkala něco obo věce. Já jsem přesvědčený, že podobně jako nelze promlouvat, aniž bychom promluvali v řeči, takže nelze mluvit pravdou, nebo pravdivě, nebo lživě. Mít pravdu nemusí být, leč ve světě pravdy. Já bych ještě, než už je konec, která se vrátila zase k tomu, o čem jsme hovořili předtím, až jsme odpočli ty řeči. Při tom, jak jsi tady popisal ten proces toho poznání a toho vyměněvání kůží a nových kůží, tak se vystává, že na tohle procesu se věří, že to je nikdy neskončený ani neskončitelný věčný proces. Zaprvé, to znamená, že by tam o nějaké periodě, že bylo doby, kdy tomu nebylo, a bude doby, kdy tomu tak nemůžeme mluvit. Tak jak jsi to vylíčil, tak to vypadá jako nekonečný proces. A tak se tomu věří, podle mného soudu. A zároveň se věří, že tento nekonečný proces vede stále blíž a blíž k věcem samým. Protože ten rastr bude čím dál přesnější. A teď jde o to, oč se tato víra opírá. Jestli je to útatelné, ale jestli je to opír. A tam jsou tedy dvě myšlenky věno. Že tedy to, že ten proces vede stále blíž k věcem samým, to je určitý filozofický předsudek. To opravdu není zdůvodně. Ani vzdáhal bych se říct tomu víra filozofická, to je předsudek. To je určitá, v největším případě určitá, jen velmi halabala zdůvodňovaná, pokud vůbec zdůvodňovaná hypotéza. Proč halabala, když se tě přeruší? Jako jestli nějaký obraz lépe funguje, lépe to v praxi slouží, tak je to lůkaz, že to je blíž k věci. To vůbec není lůkaz. Lépe fungovat může lež, než pravda, třeba. Tak já vím, že to, co teď lépe funguje, že je už pravda a není to lépe fungující léž. No dobře, ale ve vědě se tohle, co to snad, to nevypadá jako halabala, že jako zdůvodně. Moment, halabala, ta teorie, kterou sformuloval, ta je halabala zdůvodněná. Já jsem aspoň, že dávný pořádní zdůvodnění nikdy není nečet. V podstatě to ke vědcem samým, to je husel. No ale není mi známo, že by to bylo víc, než jenom jakési heslo. Není mi známo, že by to teda zase takový dobrý, znamená, zhruba, není se mně písen, mohu já pro vás, ale nevím. Tedy mě samotnímu se nezdá, že jako vývoj nebo historický postup poznání ku předruhu, že nám stále více a více ukazuje věci, jak jsou. To mě se nezdá. Hledá, že bychom to podrobili zvláštní interpretaci, korektůrám a tak dále, co to je, co to jsou ty věci, jak jsou, tak dále, to jsou problémy, problémy zvláštní. To by bylo, jak jsou nám dány. To můžu říct taky, jak jsme blíž k věcem samým. Ale co když ty věci jsou nám dány asi tak jako herci na divadle? A vůbec nejde o to, jak jsou nám dány herci na divadle, jestli je to na prknech, nebo na parketách, nebo na pódium, nebo je to rovnou někde v přírodě. Na tom prostě nezáží, jde o to vždy v té hře? Co když to důležité vůbec není, jak vypadá ten jazyk, kterým nám to je řečeno. Víš to, co nám je řečeno. A to, co nám je řečeno, třeba s těma věcma vůbec nemá žádný společního. Čili, že důležitější je to, jak jsou nám dány, co nám dávají, než to, co jsou z osobů. Co skrze něm promluvá, a než jak jsou nám dány. No, čili tohle po mým soudu, to je jedna věc. Tedy mě samotnýmu se nezdá, že by se mohl formulovat takovej jako úběžnej bod našeho poznávání, to, že se nám věci ukážou tak, jak jsou. Stále lépe, až úplně, jak jsou. Takže mám své nejvážnější pochybnosti o tom, co to znamená věci, jak jsou. Co to vlastně je, jak jsou. To souvisí s tou reaktibilitou, a to, že svět kolem nás není svět isoucem, když je to svět zádných reakcí toho, co jest, respektive co se stává na sebe. Takže to, co nám se dělí, nebo o čem se běžně malo řík, jako jsoucnech, vůbec žádných soucna nejsou, protože jsou to pouze power reakce a tak dále, které jsou vždycky, což je úražitý, mají omezený raster, hroubený raster. To znamená, jsou to reakce na skutečnosti, které jsou nekonečně odměn, mnoho nadnes čítené nepřehledně, komplikovanější, složitější, hlubší. A jsou zjednodušovány těma primitivníma reakcemi. Takže nám se zdá, že atomy jsou strašně ty nejprimitivnější části, a možná tam je mnohem větší složitost a komplikovanost a smysluplnost třeba, než v celém smíru, který je první, ten bude jako jednoduchý a tak dále, co my víme. Tak to je jedna věc. Když jsme si to ukazovali na tom obraze, třeba na nějakým městským dělání, nebo jaké obraze. Prostě ty věci kolem nás, to jsou ty šmouhy různého barvama na tom obraze. Ale to, co ten obraz názorňuje, to je přece daleko důležitější, než ty barevní skvrny. A věci jsou jenom ty barevní skvrny. Když vidíme západ slunce, východ slunce, když vidíme jitřenku nebo večernici, když vidíme bouřku, krajinu po bouřce a tak dále, to všechno nás oslovuje. Ale ne takovým způsobem, že by nám to přiblížovalo věci, jak jsou. Naopak, to, jak jsou věci, to všechno slouží jenom k tomu, že něco oslovilo, co je zatím. A člověk to chápe, pokud nestratil alespoň trochu schopností, které jsou vytěsněmané těm tradicí toho myšlení, dyskurzí a tak dále. To je ta jedna věc. Připomeňte, co to byla ta první. Věčný proces, který nemůže být koncept. Ano, není koncept. Tak především, já nevím, co může zavdávat příčinu nebo důvod k soudu, že tady je nějaký nekonečný, nikdy nekončící postup či proces. Jediná věc, co nám naše zkušenost udává, je, že všechno má svůj počátek a konec. A druhé nám říkává, že konec nikdy není totožný cílem, jak se domníval Aristoteles. Že mezi koncem a cílem je vždycky obrovská propast. A křesťanský povědomí dalo tomuhle výraz pro eschatologických přístavách. Eschaton je něco, k čemu žádným úsilím ani individuálním, ani kolektivním a všelidským nedospějeme. Je to cíl, který je špatně řečeno, kterého bude dosaženo, nebo který ještě přijde. V tom, co mám tam povědomit. Pokonce, který už je teď. Čímž nechci argumentovat ale nominem, což tak vypadá, že je právě proto, že bych předpokládal, že musíš některé věci uznavat, ale po mém soudu, to není tak zcela nefé, co jsem proved. Protože to patří, jak jsem už vykládal kolikrát, to patří k povědomí filozofie, alespoň těch lepších filozofů, po mém hodnocení, od samý začátku. Filozofie má svůj název, kromě věcí poznávaných, kromě člověka poznávajícího, nebo filozofa poznávajícího, a kromě poznávání, jakožto vělo úsilí, uznává modrost, nebo pravdu, nebo jak to interpretujeme, která není stotočnitelná ze žádným z těch třech komponent, nebo těch třech členů. Je to láska k moudrosti, která není lidem k dispozicii, kterou lidi nemají v ruce, nemají v kapce, která je výsadou bohů, a přesto, člověk tím, že filozofuje a nemůže jinak, než filozofovat o věcech a událostech, do nich jsou zapleteny, v skutečnosti to zastává on sám, vždycky bude milovat to, co je víc než on sám, víc než to, co dělá a víc než to, k čemu chce dospět ve své poznávání. Filozofie v tomto pochopení nikdy si nekladla za cíl dospět k té velké moudrosti. Výbrž chtěla zůstávat v rámci lidské moudrosti, která je vždycky omezená a která nikdy nedospěje nějakým nekonečným vývojem, které by moudrosti dokonala. V rámci této lidské moudrosti chtěla zůstávat, ale v rámci toho tam zůstávala tak, že zároveň z celého srdce, z tohoto mysli a z tohoto srdce, miluje moudrost, která je vyhražena Bohu. Takže to je ta pythagorovská tradice, sofratem interpretovaná, ale mně se zdá, že je nosná natolik, která možnila východisko pro vzodpovědní té otázky, kterou se formulovala. Nejde o žádný nekonečný vývoj ku předu, samozřejmě nic takového jako nekonečný vývoj není, že každý vývoj má nějaký konec, ale uprostřed toho konečného vývoje, to je vždycky historického a epochálního, to je do epochy uzavřeného vývoje, vždycky je možná nějakým způsobem se vztahovat k tomu, nejenom že není součástí té epochy, ale k tomu, co vůbec umožňuje, aby vůbec takové epochy byly, aby se v nějak vyvíjely a po nich přišly další epochy. A nebo aby už nepřišly žádné epochy, aby byl konec, a v žádném případě nikoli nekonečný vývoj, v žádném případě nekonečný, který dospěje nekonečné cíle, to je korblvost, ale ten nekonečný cíl je elementárně důležitý pro ty konečné kroky, které tady děláme. Dokladně. Je schopnost jednat na základě jednání příješího. Tak vlastně přijímá určitou problematiku, nebo platformu problému, jak byla vytvořena myšlenkou Marxovou. Že to není jenom vycucané z prstů, to docela z osobní historie Rádlovi vyplývá, že Rádl se Marxismem hodně zabýval, jednak pod vlivem Masarykovým, ale samostatně, protože když se rozpadla, Rádl patřil do realistické strany Masarykovi, a Masarykova realistická strana po válce v Nové republice, kdy se nekonstituovala, neobnovila se jakožto politická strana, a Masaryk doporučil členům té realistické strany, která byla vždycky malá a nechtěla být masovou stranou, když doporučil, aby se rozešli, vstoupili do jiných stran a tam všude pracovali v realistickém duchu. Tak Rádl vstoupil, podobně jako Nejedlý, rovněž realista, vstoupil do sociální demokracii. A s Nejedlým taky se pokusili obnovit tu tradici v realistickém klubu, což byla spíš taková kulturní a intelektuální platforma, nikoli politická platforma ve smyslu partajní politiky. To neměla být předstupení pro vzniknové partaje, oba vzali vážně, že Masaryk nechce obnovit realistickou stranu, ale zároveň byli přesvědčeni, že je potřeba zorganizovat realisty, aspoň některé realisty, protože oba byli přesvědčeni, že bez organizace, to u Nejedlýho i u Ráda, tohle jsem opakuje mnohokrát, že bez organizace není moderní intelektuální život možný. A neměli velkou důvěru v ty realisty, který vstoupili do jiných partajů, kteří věděli, že jsou ideově v podstatě nevykvašený nebo neurčitý, jsou ne dost zakotvení, hlouboc a tak dále. Což se ukázalo naprosto zjevně, že tomu tak bylo. Ty realisty fakticky přestaly existovat, tím pádem. Jediný dva realisty, který se pokusili o ten realistický klub, tak se pokusili víc v tom dál. A ještě navíc tyhle dva, Ráda a Nejedlý, se rozešly v hodnocení Ruské revoluce, Velké říjnové revoluce. Nejedlý začal čím dál víc sympatizovat a blížit se té nové komunistické straně, jejím členem nebyl. A Rádl naopak se pokoušel o takovou velice intenzivní, osvětovou práci v rámci sociální demokracie, kde usiloval o to, aby lidé lépe rozuměli, jak důležité je politické práci mít v základních věcech jasnou. Přesně myslet, mít obraz o všech souvislostech, které v jejich kontextu politika se ukazuje jako to, co je, zatímcož politika má tendenci chápat jen samu sebe a tamto ostatní strkat stranou. Takže ten důraz na určité pojití praxe zjevně je inspirován Marksem, Rádl píše různé prožůrky, které byly vydávány pro členy sociální demokratické strany, kde vysloveně se vyjadřuje k otázkám, co je Marx, co je marxismus, co je možno držet, co není možno držet itd. Mám za to, že není možno Rádla jednoduše suspendovat jako pouhého revizionistu Bernsteinova typu. Rádl měl neobyčejně jemný smysl pro niancované stanoviska dovéct se postavy ke každé otázce svým osobitým způsobem. V žádném případě to není typ, který by se dal převíst na společního menovatele s tím známým sociálně demokratickým revizionismem Bernsteinovským. Evidentně je to četba Marxe, vyrovnávání s Marxem a přijetí některých věcí, které považoval za filozoficky nosné, důležité pro 20. století. Rádl nikdy ze sebe nedělal marxistu, neříkal, že je marxista, nebyl marxista, ale byl jim významně ovlivněn a hodně se jim zabýval a řešil si otázku svého vztahu k Marxovi a marxismu. V té otázce té důležitosti, jakou si přisuzoval ve svém filozofickém konceptu praxi, což je jednání se zkušeností, na základě zkušeností, a to specifické zkušenosti, která ještě navíc reflektována. Tohle je téma, položené Marxem a Rádl to domýšlí po svém. Podle Rádla zkušenost není pouhé pamatování, pouhé uchovávání poznatků a vědomostí v paměti, jinak je to něco, co se zvlášť konstituuje k tomu, aby to mohlo být upladněno. To je důležitá věc. Zkušenost nemůže redukovat na pouhou paměť. V české mysli říká, že zkušenost je návod, jaké stanovisko zaujmout k okolí, na jaké věci upnout pozornost, jaké obrazy vkreslit do mlhy zjevů kolem nás. Je to návod, je to program, to není jen paměť. Nebo o něco dál říká, zkušenost je soustava návodů, jak se máme tímto světem probíjet. Je to direktiva projednání nikoli sbírka pasívního poznání. To je rozdíl zkušenosti od paměti. Paměť zaznamenává to, co bylo. Zkušenost pomocí toho, co je pamatováno, projektuje budoucnost. Stanovuje direktivu pro nové jednání. A ještě dál tam říká na jiném místě, mysl naše prošla dlouhým výcvikem a v jejím pozadí je napěta soustava očekávání, která se derou dovědomí při pohledu na svět. Samé metafory. Mysl naše prošla dlouhým výcvikem a v jejím pozadí je připravena napěta soustava očekávání, které se derou dovědomí při pohledu na svět. Nejsou tam uloženy a my si pro ně chodíme podle potřebení, proč derou se dovědomí. Spontáně nám přicházejí, nabízejí se v aktuální chvíli při pohledu na svět. A nebo je tam soustava možných výkonů, které zkoušíme, kdy se udá příležitost. Naše myšlení prošla dlouhým výcvikem. Jakým výcvikem? To není jenom individuální výcvik. Ta zkušenost, co jsme viděli na začátku, to není jenom naše individuální zkušenost. Je možné také předávat svou zkušenost druhým. To je přijímat zkušenost druhých pro sebe. Tedy v tom je skryt poukaz ke společnosti lidí, bez níž nikdo nemůže vznovorozence vyspět v člověka. V české mysli zase tam čteme, každý člověk pak svou zkušeností usměrňuje i jednání svých druhů a tím způsobem se reakce na svět, získaná jedním člověkem, přenáší na společnost a na potomstvo. I hromadí se tak zkušenost. Takže tady máme rozšířený ten pojem zkušenosti s individuální zkušeností na zkušenost celé společnosti nebo lidstva, o které už nelze říct, že jenom je někde deponována v nějakém podvědomí nebo v paměti nebo něco takového. To pak umožňuje rádlo vykládat i individuální zkušenost podle vzoru té zkušenosti lidstva. Jak k tomu jsou zapotřeby písemní doklady, knížky, teorie, vypsané, zapomenuté někdy a pak někdo se tam může k tomu dostat. A tak dále tohle všechno. Měl to muset zkrátit. Tedy první kontakt člověka se skutečností tudíž předchází schopnostem jeho rozumové aktivity. A to platí všeobecně a zajména také pro člověka. Ale platí to všeobecně i pro předlidské úrovně. No a právě proto, že ten kontakt s skutečností předchází těm jeho rozumovým schopnostem, znamená to, že v tom praktickém kontaktu se skutečností se člověk velmi často ocitá v situací napodobování někoho staršího, jiného, nebo v situaci, kdy se nechá o toho druhého poučit vést. Každý člověk se jednak učí od druhých setkávat se se skutečností a jednak se také od druhých učí o né rozumové aktivitě. Člověk přijímá od počátku ve svém přímém kontaktu ještě ničím nezatíženém a tudíž velmi nejistém a konfuzním kontaktu se skutečností, přijímá zkušenosti druhých lidí jednak s tím praktickým setkáváním se skutečností, jednak jejich zkušeností s rozumovou aktivitou. Proto náleží k předpokladu noetiky, nebo to je český, snad žádný jiný jazyk nemá tento název, noetika, taky marxisti ho nepoužívají, takže je takřka vymýcen, spovědomí, mladší generace, ještě třeba u tvrdého, když se tam mluví o jednotlivých filozofických disciplínách, tak jako je logika, tak je noetika. To je velice hezký název po mém soudu, rozhodně hezčí než gnozeologie nebo epistemologie. To oboje je hrozné, česky. Noetika je krásný termín, já sám užívám nejraději toho názvu noetika. Tedy proto podle ráda náleží k předpokladům noetiky analýza akce a její struktury. Nebo tady už nemusíme mluvit o Rádlovi, tady už můžeme mluvit za sebe. K předpokladům noetiky náleží analýza akce a její struktury. To je velice důležitá záležitost. Na první pohled to vypadá rozporně, protože k té analýze jakoby potřebujeme nejdřív mít nějaký koncept noetický, ale to je omyl. Ten koncept noetický nemáme. Ta analýza předchází k tomu konceptu. Ta analýza je praxe, která je pak reflektována v tom konceptu. Tak vypadá filozofický postup. Tedy k předpokladům noetiky patří analýza akce a její struktury a zejména pak analýza onéspecifické aktivity, v níž se díž uplatňuje rozum, ne té aktivity, která předchází tu aktivitu rozumovou. To je analýza akce, která je zaměřena nikoli už jen k vnější skutečnosti, níž k vlastním akcím. Tedy akce, která se nazývá reflexem. K předpokladům noetiky patří analýza akce a její struktury a zejména analýza té specifické akce, která se nazývá reflexem. A tak v tom článku praktická filozofie čteme. Když naučí se dítě vidět na světě to, co vidí jeho okolí, nikoli pravou objektivní danou realitu, níž způsob chápání právě platný. To je ten důrazná historickou konkrétnost chvíle, v které to dítě se narodilo a v které se učí rozumět světu kolem sebe. I naučí se dítě vidět ve světě to, co vidí jeho okolí, nikoli pravou objektivní danou realitu, níž způsob chápání právě platný. Zkušenost všech generací od začátku lidského života do dneška dává nám návod, co na světě máme a nemáme vidět. Čiže ten návod se týká také toho, co nemáme vidět. Každý návod k nahlédnutí nám vždycky něco ukazuje, něco zakrývá. Nejsme svobodní ve svém poznávání světa. Mezi námi a světem je hustá síť zkušeností lidstva. Síť, která je jedinou možnou metodou, jak svět poznat. To je strašně důležitá záležitost. Tady se vracíme do jisté míry, kde jeho kritice empirizmu. Ta kritika, jak si pamatujete, spočívala zejména v tom, že empirismus je nehistorický. Že nebere dost vážně to, že každý člověk vychází ze způsobu chápání, jak je právě v té době a v té společnosti zvykem, jak je platný. Neexistuje možnost, aby člověk z tohodle vylez ven, aby se zvlík z této kůže a podíval se na svět, jak je. Člověk vždycky je v nějaké té kůže a dívá se z té kůže, no přes tu kůži. Ta hustá síť zkušenosti lidstva bez níž, prostě neudělá mi jediný krok, ta je jedinou možnou metodou, jak svět poznat. Všem neznamená to, že to je jenom přijímání té metody a potvrzení v její platnosti. Samozřejmě je tam kritika. My nejenom můžeme, ale musíme podrobit ten právě platnej způsob chápání kritice. Ale my nemůžeme se bez toho právě platného způsobu chápání světa nějak obejít. My se z toho nemůžeme vykroutit, my to nemůžeme obejít, nechat stranou. Právě jenom tou kritikou, jenom tom kontrolou, to můžeme upravovat, usmírněvat. No a tím je pochopitelně otevřená otázka, je-li vůbec možná nějaká objektivita, například vědecká, jakou má povahu a jak ji lze zajistit. To také ještě náleží do noetiky. Jo, zdaje možná nějaká objektivita vědecká a jak ji lze zajistit. Proti tomu otázka, zdaje nějaká objektivita ve světě samému, to je objektivita světa samého, ta už přesahuje značně, možná z větší části, do ontologie. Ale protože sám koncept objektivity je třeba podrobit, revizi, to jsme si říkali, tak ten význam té noetické části té otázky je snad dneska daleko důležitější, daleko větší. Tak tím neskončím. Člověka se skutečností předchází rozumové aktivitě. Když jsme začali právě takovou precizací pojmu, intencionální předmět, skutečný předmět, skutečnost. Právě jak teda budeme nazývat to skutečnost, když budeme říkat, že první kontakt člověka se skutečností předchází rozumové aktivitě, když před tou rozumovou aktivitou ten kontakt, který má člověk s něčím, není skutečnost. Není pro něj skutečnost. On o tom neví, že to je skutečnost. On o tom neví, ale ta skutečnost tu je, i když o tom neví. A ten jeho kontakt tu je, i když o tom neví, že to je kontakt se skutečností. A jak bychom teda jako, jakým způsobem, takovýmto způsobem, když to dáme úplně neosobně, když řekneme, že je to kontakt člověka se skutečností, tak to takto můžeme říct. Já jsem to opravdu jako pro mě osobně, že by to bylo jako, co to ten kontakt jeho je. S čím teda ten jeho kontakt je, že není se skutečností. No tedy my víme, že je to se skutečností, on to neví. Až on neví, co to je, že on si tu otázku ještě vůbec neklady. On prostě jenom ví, že má nějaký kontakt s něčím. Bohmatává to na rukama, zubama, kouši do telo. To je ono. A ještě druhou věc, když jste mluvil o tom, že člověk se nemá, když se teda člověk vysplněká z té svéku, že aby teď viděl věci tak, jak jsou. Sami víme, že mluvit o věci tak, jak jsou, nemůžeme. A teď jde právě o tu věc, že jste právě nastupnil ten problém s objektivitou, že člověk, když se vysplněká prakticky z té jedné svéku, tak o co mu jde vidět tu věc, on nemůže člověku dělat prakticky víc, než se pokusit vidět tu věc z mnoha jiných kůží. Ale protože právě uzávřel taky ve světě řeči, tak nic jiného mu to neumožňuje, než zase nahlednout tu věc třeba z jiného.