Ontologie stará a nová
Pro starou (tradiční) ontologii bylo (a je) charakteristické, že intencionální model pojmů jsoucen (tzv. obecnin) měla za ,jsoucí‘ a dokonce za ,působící‘ (i když na druhé straně se tu vracela myšlenka neměnnosti: tomu, co je proměnlivému jsoucnu tím společným a sjednocujícím, se připisovala schopnost formovat, tedy působící mohoucnost udržování proměnlivé mnohosti v jednotě ,totožnosti‘). Toto pojetí zřetelně rozpoznáváme za platónskou myšlenkou „ideje“, ale také za aristotelskou (a později scholastickou) myšlenkou „formy“ (morfé). Pro novou ontologii můžeme proto právem zvolit i pojmenování ,méontologie‘, neboť ani „idea“, ani „forma“ tu není chápána jako jsoucí (tím méně jako nějaká „mohutnost“), nýbrž radikálně jako „ne-jsoucí“ (mé on), byť ve velmi specifickém smyslu.
(Písek, 161107-1.)