Obvaz bílé gázy z mlh
ránu města obtáčí.
Proč nikdo nevytrh‘
ještě to bodláčí
ostnaté,
které ji zjitřuje tak hluboko.
Ty tmy rána,
v ráně šedivosti,
mlhou zakryté,
do živého masa tnou,
až ulice zasyknou
ve své ospalosti.
Ó chvíle ranních mlh,
chvíle odsouzenecké malátnosti,
chvíle pře[d]určeného nezájmu,
chvíle polozbytečné nutnosti,
chvíle divného očekávání,
chvíle strašná,
chvíle deroucí se z očí,
tak otráveně spěchajících zástupů.
Ty tmy rána
v ráně šedivosti
do živého masa tnou.
IX. 1949