This text examines the ontological status of possibility and its complex relationship with causality and time. The author highlights a fundamental paradox: if a possibility is regarded as already being, it contradicts its nature of preceding realization; yet, if it is regarded as non-being, it cannot serve as a cause. The inquiry explores how possibilities function alongside actual causes and the necessity of time for any transition from potentiality to reality. It challenges the notion of time as a static medium, suggesting instead that time is an ongoing arrival linked to events. Ultimately, the document proposes that possibilities arrive from the future, existing not merely as components of time but as distinct entities that allow for the emergence of consequences. This philosophical reflection invites a reconsideration of how the future influences the present through the arrival of possibilities, suggesting that the occurrence of events and the passage of time are deeply interconnected.
Možnost a čas
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 13. 11. 2015
- This is a part of the original document:
- 2015
Možnost a čas
Považovat jakoukoli možnost za něco, co už „jest“, tedy za něco jsoucího, znamená být v rozporu s tím, že musí předcházet svému uskutečnění. Ale považovat naproti tomu možnost za něco nejsoucího odporuje požadavku, aby cokoli jsoucího mělo svou příčinu v něčem skutečném. „Možnost“ proto nemůže být příčinou svého uskutečnění. Tím se ovšem dostáváme k dalšímu rozporu: je-li každá skutečnost následkem nějaké předchozí příčiny (resp. nějakých příčin), jakou funkci by ještě mohla mít nějaká „možnost“, která by oněmi příčinami měla být učiněna skutečností? Vždyť ony „příčiny“ už byly (a jsou) – proč tedy je zapotřebí ještě nějakých „možností“? A tak se zdá, že následek nemůže být vyvolán ani příčinami „pouze jsoucími“, ani možností (jsoucí, ale ovšem tím spíš nejsoucí). Aby něco předchozího mohlo mít nějaký vliv na to, co teprve přijde (co teprve má nastat), musí mít jak příčina, tak možnost dost času, aby k něčemu takovému mohlo dojít. Ale kde ten čas brát? Copak je běžně k mání? Ten čas musí přijít, přesněji stále přicházet, a to asi nezávisle na tom, k čemu tu či onde dojde. Ale opravdu nezávisle? Kdyby se nic nedělo, čas by asi nepřicházel. Vždyť jak by bylo možno mluvit o čase, kdyby se nic nedělo? Vše nasvědčuje tomu, že možnosti přicházejí z budoucnosti – ne ovšem jako součást času, nýbrž zvlášť.
(Písek, 151113-1.)