This text proposes a fundamental terminological and philosophical distinction between the norm and the normal. The author defines a norm as a conceptual attempt to articulate our understanding of the normal, identifying it as an intentional object. Conversely, the normal is characterized as a non-objectal reality. The paper critiques the traditional interpretation of norms as normative facts, arguing that Greek-style objectifying conceptualization erroneously identifies the normal with a hypostatized norm. While historical thought accepted such hypostatized entities, modern philosophy tends to degrade them into subjective and relative constructs. Regarding the justification of norms, the text distinguishes between utility and validity, the latter of which challenges traditional conceptual frameworks and leads to paradoxes. The author examines how the validity of norms is verified through theoretical constructs or empirical results, ultimately rejecting casuistry as philosophically unsatisfactory. The aim is to facilitate a new understanding of normativity that moves beyond simple objectification.
Norma
docx | pdf | html
◆ philosophical diary – record, Czech, origin: 3. 1. 1994
- This is a part of the original document:
- 1994
Norma
Navrhuji, abychom zásadně i terminologicky rozlišovali mezi „normou“ a „normálem“, a to v tom smyslu, že normu budeme chápat jako myšlenkový pokus o artikulování našeho pochopení normálu. V rámci pojmového myšlení to znamená, že normu budeme chápat jako pojem nebo intencionální předmět, zatímco normál jako nepředmětnou skutečnost. Už z toho je zřejmé, že tradiční interpretace „norem“ jako skutečností normujících musí být v zásadních ohledech vadná, i když v praxi nemusí být nutně neužitečná. Mluvíme-li o odůvodňování či zdůvodňování norem, může jít o dvojí různý zřetel, totiž buď o jejich platnost nebo užitečnost. V druhém případě jde o tzv. transcendentální pragmatiku jako rovinu takového zdůvodnění (což je téma poměrně frekventované ve filosofických diskusích). Naproti tomu tam, kde jde o platnost, se zatím nezřetelně rýsuje problematika, kterou nelze tradiční pojmovostí přinejmenším dočasně uchopit jinak než v jistých paradoxech a paralogismech (které se tak ovšem jen jeví v důsledku některých principiálních vad pojmovosti řeckého typu (totiž pojmovosti, která dovede uchopit téma jen tak, že je zpředmětní, tj. učiní předmětem). Vadnost zpředmětňující pojmovosti spočívá v tom, že normál je ztotožňován s hypostazovanou normou, přičemž ono zpředmětnění znamená interpretaci normálu (přitom se ovšem mluví o normě) jako určité danosti, tedy daného normativního jsoucna (nebo normativní jsoucí danosti). Zatímco v minulosti taková hypostazovaná jsoucna byla napořád akceptována, „moderní“ myšlení je degraduje na subjektivitu, čímž je zároveň relativizuje. Přesvědčení o „platnosti“ takto chápaných norem může být potom posuzováno a prověřováno pouze podle teoreticky vypočítaných (konstruovaných) důsledků (které jen schematicky počítají s nějakým typem situace), anebo podle reálných výsledků, které jsou ovšem vždycky jak samy, tak i ve svých vztazích k situacím nepřehledně složité. Jedinou alternativou je kazuistika (jistého typu), která sice někdy může mít něco do sebe (z důvodů, které budou později objasněny), ale filosoficky je zcela neuspokojivá.
(Písek, 940103-1.)