Tento text kriticky zkoumá Augustinovo pojetí učení se jazyku a pojmenovávání věcí, jak je popsáno v jeho Vyznáních. Augustinův model, založený na pozorování dospělých a spojování slov s konkrétními předměty pomocí gest a mimiky, je zde podroben hlubší analýze. Kritika poukazuje na to, že Augustin redukuje jazyk na pouhé označování předmětů a přehlíží komplexnější rozměry řeči, jako je vyjadřování stavu ducha nebo vnitřní prožívání v myšlence. Zásadní výtkou je, že Augustin nerozlišuje mezi archaickým mýtickým myšlením, které postrádá distanci mezi mínícím a míněným, a moderním evropským pojmovým myšlením. Autor zdůrazňuje, že hlavní vlastností jazyka je vypovídání v rozsáhlejších celcích a vyprávěních, kde hraje klíčovou roli zpřítomňované prožívání. Tento aspekt zůstává v evropské tradici často opomenut, neboť se s ním pracuje pouze nereflektovaně jako s reliktem mýtu. Text tak odhaluje limity čistě referenčního chápání jazyka a volá po uznání jeho existenciální a narativní funkce.