Tento text kriticky zkoumá postavení filosofické antropologie v systému filosofických disciplín. Autor se vymezuje vůči pojetí Jürgena Habermase z roku 1958, který antropologii označil za „reaktivní“ disciplínu, jež vědy nezakládá, ale pouze zpracovává jejich poznatky. Autor tento pohled považuje za zkreslený a vycházející z nedostatečného aktuálního stavu oboru. Argumentuje, že jak ve vědách o člověku, tak ve filosofické antropologii lze identifikovat základní pojmové rozvrhy, které mají potenciál stát se východiskem pro skutečně zakládající filosofickou disciplínu. Tato disciplína by neměla být pouze doplňkem vědeckého poznání, nýbrž by měla tvořit součást „první filosofie“ nebo se nacházet v její bezprostřední blízkosti. Text tak zdůrazňuje nutnost rehabilitace antropologie jako fundamentální disciplíny schopné poskytnout hlubinný teoretický rámec pro pochopení lidské existence a věd o člověku. Cílem je překonat dosavadní fragmentaci a pasivitu oboru ve prospěch aktivního konstituování filosofických základů lidství.